Spolupracujeme s:  IZDoprava.cz | MujTip.Info | Tři Týpci | X-Box-hry | Simca's web

Svět bez stížností, aneb zbytečné černé mraky rozežeňte knihou a fialovým náramkem







Partneři rubriky:
Comics Centrum Albatrosmedia.czGrada Alpress - knižní distribuce s.r.o. Knihy OMEGA Baronet.cz
Svět bez stíž­nos­tí, aneb zby­teč­né čer­né mra­ky roze­žeň­te kni­hou a fia­lo­vým náram­kem
Hodnocení: 5 - ‎1 hl.

Kniha Svět bez stíž­nos­tí je jedi­neč­ná tím, že s ní je spo­jen nejen moti­vač­ní nára­mek, kte­rý má prak­tic­ký význam, ale také celo­svě­to­vá výzva, kte­rá má nau­čit… a tady oprav­du udě­lám tři teč­ky, pro­to­že i když jsem kni­hu pře­čet­la tam a zpát­ky, nedo­šla jsem k jed­no­znač­né­mu závě­ru, kte­rý by šel shr­nout do jed­né věty. Každého totiž nau­čí něco jiné­ho.

Úkol, při kte­rém pozná­te své pohnut­ky

Jedenadvacet dní, ve kte­rých bude­te mít za úkol si vel­mi peč­li­vě hlí­dat svá slo­va, kte­rá vypouš­tí­te sami k sobě, nebo k dru­hým. Zbytečně si nestě­žo­vat, nef­ňu­kat a nebrblat. Já rozu­mím tomu, že někdy jsou stíž­nos­ti opráv­ně­né a někdy to není ani stíž­nost, ale kon­sta­to­vá­ní fak­tu, ale tady se nau­čí­me roze­zná­vat tako­vé chví­le od těch, kte­ré jsme jako spo­leč­nost nau­če­ni. Drbání o zby­teč­nos­tech nega­tiv­ní­ho rázu. Stěžování si na zpož­dě­ní vla­ku. Fňukání sami nad sebou, při­čemž je doce­la dob­ře mož­né mís­to toho jít a posta­rat se o změ­nu situ­a­ce, kte­rá se nám nelí­bí. ROZEZNAT tohle všech­no v té změ­ti nau­če­né­ho cho­vá­ní, stre­sem moti­vo­va­né­ho myš­le­ní a čas­to i bez­vý­chod­ně nasta­ve­né mys­li. Je to doce­la sple­ti­tá pavu­či­na, váže­ní…

Něco jiné­ho je jít a říci – „nevy­šlo to, sak­ra… tak­že co teď. Tohle tohle se nepo­ved­lo, tak­že se podí­vám na to jinak a poku­sím se jinak?“ to už je kon­struk­tiv­ní stíž­nost, kte­rou bych ze sezna­mu „hříš­ků“ vyškrt­la.

Náramek, kte­rý uká­že všech­no pěk­ně naži­vo

Náramek, kte­rý je sou­čás­tí kni­hy, mne uve­dl do roz­pa­ků. A to přes­ně z toho důvo­du, proč tam je. Porušíš „nestě­žo­vá­ní“? Pak nára­mek putu­je z jed­né ruky na dru­hou… a pak zas, a zas… až jed­no­ho dne bude celých 21 dní na jed­né ruce. To se zdá jako nemož­ný úkol, ale autor správ­ně říká, že úče­lem oprav­du není, abychom se dosta­li přes 21 dní, ale abychom si uvě­do­mi­li prin­cip opráv­ně­ných kon­sta­to­vá­ní a řeše­ní, a zby­teč­né­ho fňuká­ní, kte­ré odvá­dí nejen pozor­nost od důle­ži­tých věcí, ale pře­de­vším odvá­dí život­ní ener­gii.

Jedenadvacet dní tu ale také není náho­dou. To si může­te nej­lé­pe ově­řit tře­ba na cvi­če­ní nebo na jiné čin­nos­ti, kte­rá vyža­du­je zvyk a cvik. Tento čas zhru­ba potře­bu­je lid­ský mozek a tělo, aby něja­kou novou čin­nost pře­vzal jako zvyk. Veškeré změ­ny návy­ků, cho­vá­ní nebo i pohy­bo­vých návy­ků je důle­ži­té dělat nepře­tr­ži­tě prá­vě tři týd­ny. Pak už pocí­tí­te výraz­nou změ­nu k lep­ší­mu.

Ovšem roli hra­jou i drob­nos­ti… tře­ba tahle mi utkvě­la v pamě­ti:

„Znám jed­no­ho člo­vě­ka, kte­rý sle­du­je zpra­vo­daj­ství CNN dva­cet čty­ři hodin den­ně – doslo­va. Spí, a při­tom u nohou poste­le hří­má tele­vi­ze. Je to jeden z nej­u­stra­še­něj­ších a nej­víc nega­tiv­ních lidí, jaké znám.

Sám za sebe jsem se před něko­li­ka lety roz­ho­dl nečíst, nepo­slou­chat a nedí­vat se na to, čemu ostat­ní říka­jí „zprá­vy“. To, co se ze zpráv dozví­dá­me, nejsou žád­né objek­tiv­ní infor­ma­ce…

…To, čemu říká­me zprá­vy, jsou ve sku­teč­nos­ti „špat­né zprá­vy“. Chcete-li si svou nestě­žo­va­cí ces­tu užít co nej­víc, vře­le vám dopo­ru­ču­ji, abys­te pře­sta­li číst, poslou­chat a dívat se na „špat­né zprá­vy“.

Nemusíte se bát, že bys­te při­šli o něco oprav­du důle­ži­té­ho. Když se něco tako­vé­ho sta­ne, někdo vám to urči­tě řek­ne… Když se sta­ne něco váž­né­ho, a zvlášť nega­tiv­ní­ho, lidé se o to s vámi podě­lí s veli­kou chu­tí.“

Ono, jak jsou lidé samo­na­štvá­va­cí, jsou i samo­stre­su­jí­cí. Ach jak důvěr­né zná­mé mi to je. Ale tohle je zrov­na jed­na z mno­ha čás­tí kni­hy, kte­rá mě pře­svěd­či­la o tom, že to VÁŽNĚ NENÍ ZDRAVÉ. Není tohle nej­lep­ší moti­va­cí to zku­sit jinak?

„Když si stě­žu­je­me, říká­me tím: „Něco je špat­ně.“ Když si stě­žu­je­me čas­to, žije­me s neu­stá­lým poci­tem, že „něco je špat­ně“, a tak v nás narůs­tá stres. Představte si, jak bys­te se cíti­li, kdy­by se vás někdo držel jako stín a neu­stá­le vám říkal: „Pozor!“, „Bacha – teď se sta­ne něco špat­né­ho.“ Nebo „Víš, jak to posled­ně dopadlo špat­ně? To zna­me­ná, že teď se to taky nepo­ve­de.“ Že by vás dost stre­so­va­lo, kdy­by vás neu­stá­le někdo upo­zor­ňo­val na mož­ná úska­lí a poten­ci­ál­ní nebez­pe­čí?

Určitě. A když si čas­to stě­žu­je­te, vysí­lá­te sami sobě varov­né sig­ná­ly. Svým stě­žo­vá­ním si zvy­šu­je­te svou vlast­ní hla­di­nu stre­su. Říkáte, že něco je špat­ně, a vaše tělo na tuto infor­ma­ci rea­gu­je stre­sem.“

Vydalo nakla­da­tel­ství Synergie Publishing SE, 2017, www.synergiepublishing.com

Koupit ji může­te i ZDE.

Renata Petříčková

Knižní milov­ni­ce, kte­rá kni­hy ráda čte, upra­vu­je k doko­na­los­ti, ba i píše. Redaktorka časo­pi­so­vá, webo­vá i kniž­ní, copy­wri­ter­ka i spi­so­va­tel­ka. Vše pěk­né ve svém živo­tě pře­dá­vám dál....

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


X
Přidejte si Kritiky.cz na facebook a žádný článek Vám neunikne.
Posters.cz