Spolupracujeme s:  IZDoprava.cz | MujTip.Info | ČSKR.CZ | X-Box-hry | Simca's web

Thomas Mann: Čarovná hora





Hodnocení článku:
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Nahrávám...


Tato kni­ha pat­ří neod­mys­li­tel­ně mezi kla­si­ku svě­to­vé lite­ra­tu­ry a při­spě­la i tomu, že její autor obdr­žel v roce 1929 Nobelovu cenu za lite­ra­tu­ru. Thomas Mann ji psal téměř deset let a inspi­ra­cí byl jeho krát­ko­do­bý pobyt v Davosu, kde se léči­la man­žel­ka na tuber­ku­lózu.

Román vyšel popr­vé v roce 1930 jako Kouzelný vrch a od té doby v této ver­zi ješ­tě něko­li­krát. Knihu nyní nově pře­lo­žil Vratislav Jiljí Slezák a vydá­vá ji nakla­da­tel­ství Mladá Fronta pod názvem Čarovná hora.

Úzká uli­ce stou­pá až vyso­ko do hor, do plic­ní­ho sana­to­ria Berghof. Celým dějem pak pro­vá­zí Hans Castorp, mla­dý muž, jehož osud může sym­bo­lic­ky při­po­mí­nat Parsifala hle­da­jí­cí­ho Svatý Grál. Hrdina, co nej­pr­ve při­je­de krát­ce navští­vit své­ho nemoc­né­ho bra­tran­ce Joachima Ziemssena, po tře­ch týd­nech smí­ře­ně zůstá­vá, pro­to­že se u něho tak­též pro­je­ví tuber­ku­ló­za. Postupně se dostá­vá do ste­re­o­ty­pu nemoc­né­ho člo­vě­ka, jehož život je roz­dě­len do malých úse­ků sestá­va­jí­cích se z přes­ně sta­no­ve­ných čin­nos­tí, z jíd­la, pra­vi­del­né­ho odpo­čin­ku a krát­kých zdra­vot­ních vychá­zek. Nejdůležitějšími obsa­hy jsou zdra­vot­ní nále­zy a tep­lá při­krýv­ka, do kte­ré je tře­ba se za kaž­dé­ho poča­sí peč­li­vě zaba­lit a uleh­nout na lehát­ko na bal­kon.

Přesný popis při­bli­žu­je tok dní, kte­ré se řetě­zí jeden za dru­hým jako prů­mys­lo­vě vyro­be­né per­ly na neko­neč­ném náhr­del­ní­ku. Všechno se točí kolem nemo­ci. O smr­ti se moc nemlu­ví. Ta si cho­dí své­vol­ně, jak se jí zachce. Mrtvá těla sjíž­dě­jí v noci po zasně­že­ných strá­ních do Davosu a všech­no naho­ře pokra­ču­je dál, jako­by se prázd­né mís­to u jed­no­ho ze sed­mi sto­lů niko­ho netý­ka­lo. Ostatně, toto vel­mi brzo obsa­dí někdo jiný a všech­no pokra­ču­je beze změ­ny dál. Sedmička jako zna­me­ní úpl­nos­ti pro­lí­ná nená­pad­ně celým dějem. Po sed­mi týd­nech poby­tu pro­sí jeden s Hansových „uči­te­lů“, huma­nis­ta a zed­nář Settembriny, aby pro­bo­ha odjel dolů, do „níži­ny“, pro­to­že jinak se sta­ne nedíl­nou sou­čás­tí bez­útěš­né­ho svě­ta nemoc­ných. Hans ale odmí­tá. To, z čeho měl ze začát­ku stra­ch, najed­nou při­ta­hu­je. Nemoc se změ­ni­la v pozván­ku k dušev­ní­mu růstu. Mladík do sebe nasá­vá roz­to­div­né názo­ry své­ho oko­lí a vybí­rá si vlast­ní cestu. Jeho men­to­ry se stá­va­jí dvě pro­ti­chůd­né posta­vy, na jed­né stra­ně zmí­ně­ný huma­nis­ta pan Settembriny, na stra­ně dru­hé nesmi­ři­tel­ný jesu­i­ta Naphta, kte­rý je kon­ver­to­va­ným Židem. Nekonečné filo­so­fic­ké úva­hy Hanse ze začát­ku znejiš­ťu­jí, ale časem se nau­čí pozor­ně naslou­chat a pro­ti­chůd­né názo­ry pře­bí­rat. Přemýšlení ostat­ně věnu­je vel­kou část své­ho poby­tu v tom­to zvlášt­ním svě­tě mezi světy. Okamžiky při­po­mí­na­jí­cí for­mou kon­tem­pla­ci nazý­vá „pano­vá­ním“. Je to čas vnitř­ní­ho use­brá­ní a nazí­rá­ní na růz­né výkla­dy filo­zo­fie.

Jak ply­nou roky, roze­ví­rá se mezi Hansem a „níži­nou“ pro­past, kte­rou je téměř nemož­né zapl­nit. V Berghofu čas ply­ne jinak, v Berghofu se nemoc­ní vzná­še­jí na vlnách bez­ča­sí jako pla­chet­ni­ce čeka­jí­cí na pří­z­ni­vý vítr. A ten vane jen zříd­ka a jen pro něko­ho.

První hous­le zde hra­jí nemoc a smrt. Být nemoc­ný by mohlo zna­me­nat být něčím ozvlášt­ně­ný, jako­by utr­pe­ní a zánik člo­vě­ka vyčle­ňo­va­ly z ano­nym­ních zástu­pů zdra­vých. Tedy prvo­plá­no­vě zdra­vých, pro­to­že při bliž­ším zkou­má­ní se děli­cí čára mezi zdra­vím a nemo­cí stí­rá.

Hans Castorp, ten, kte­rý měl v Hamburku kon­stru­o­vat lodě, leží posluš­ně na lehát­ku zaba­le­ný v dece a „panu­je“. Kromě hle­dá­ní smys­lu bytí ho ruší i jiné síly. Ve zdech sana­to­ria se daří lásce. Ostatně ta je věr­nou prů­vod­ky­ní smr­ti, kte­rá ji svou pří­tom­nos­tí povzbu­zu­je a pro­půj­ču­je jí mnoh­dy kří­d­la. Dle teo­rií psy­cho­a­na­ly­ti­ka Krokowského, jed­no­ho ze dvou míst­ních léka­řů, je prá­vě lás­ka pří­či­nou veš­ke­rých nemo­cí. A Hans svým nejed­no­znač­ným cho­ro­bo­pi­sem tuto teo­rii jen stvr­zu­je. Teplota mu stou­pá od oka­mži­ku, kdy zaslechl, jak jeho fem­me fata­le popr­vé práskla dveř­mi. Paní Chauchatová je Ruska s kir­giz­ský­ma oči­ma a nemoc jí pro­půj­ču­je svo­bo­du dělat věci, kte­ré by jinak dělat nemohla. Odchází a při­chá­zí a Hans na ni trpě­li­vě čeká. Někdy tak dlou­ho, že až se v čeká­ní samém zapo­me­ne…

Jak roky ply­nou, mění se poma­lu i atmo­sfé­ra „naho­ře“. Nucená zahál­ka, vše pro­stu­pu­jí­cí ero­ti­ka, vybra­ná jíd­la o pěti cho­dech ser­ví­ro­va­ná s želez­nou pra­vi­del­nos­tí den co den, neteč­nost a sto­py podráž­dě­nos­ti pro­stu­pu­jí stě­na­mi sana­to­ria a dáva­jí do pohy­bu roz­to­div­né síly, na kte­ré není mož­né dohléd­nout. Válka z níži­ny vystou­pa­la po příkrých sva­zích až na Čarovnou horu. Ale na vál­ku je kaž­dé kouz­lo krát­ké.

Kam zava­ne osud Hanse Castorpa a co mu při­pra­ví? Jeho počá­teč­ní všed­nost a pro­střed­nost se někam vytra­ti­la. Ubíhající roky z křeh­ké­ho chlap­ce udě­la­ly muže. Parsifal vsta­ne z lehát­ka na tera­se, peč­li­vě slo­ží vlně­nou deku a pev­ným kro­kem odchá­zí dolů do údo­lí. Ztrácí se v mlhách nejis­tot a za chvil­ku napo­řád zmi­zí za prv­ní zatáč­kou. Stromy se dob­ro­vol­ně lou­čí s prv­ní­mi lis­ty. Je srpen roku 1914, nastal čas hle­dá­ní Grálu…

MANN, Thomas. Čarovná hora. První vydá­ní. Překlad Vratislav Slezák. Praha: Mladá fron­ta, 2016. ISBN 978-80-204-3667-2.

Kniha ke kou­pi na: www.knihy.cz
Knihu k recen­zi poskytl part­ner: Mladá fron­ta a.s.

 

Obrová Zdenka

Překládám. Tlumočím. Blogguju. Píšu bás­nič­ky. Čtu...

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:


X
Sledujte také Kritiky.cz na
Facebook nebo na Twitteru.
Kritiky.cz

Follow @Kritiky_cz