Jak se (ne)učit komunikovat – Srovnávací recenze odborných knih

© Pixabay

Hodnocení článku

(3 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

V dneš­ní srov­ná­va­cí recen­zi se zamě­řu­ji na šest růz­ných knih od růz­ných auto­rů, kte­ré sli­bu­jí čte­ná­ři pří­nos­né zpra­co­vá­ní téma­tu mezi­lid­ské komu­ni­ka­ce. Podívejme se spo­leč­ně, jak jed­not­li­vé titu­ly v mém hod­no­ce­ní obstá­ly.

Prvním titu­lem je Umění komu­ni­ka­ce s dět­mi od Haima Ginotta. Na prv­ní pohled líbi­vá ano­ta­ce láká na hut­ný obsah kni­hy, kde by měl čte­nář nalézt něco nad rámec zmi­ňo­va­né „lás­ky a sel­ské­ho rozu­mu“. Bohužel já osob­ně jsem byla zkla­má­na, neboť jsem oče­ká­va­la něco zce­la jiné­ho, než autor naser­ví­ro­val. Haim Ginott, občan­ským povo­lá­ním psy­cho­log, radí rodi­čům kon­krét­ní for­mu­la­ce, co mají svým dětem říkat v růz­ných situ­a­cích. Nejenže jim vklá­dá slo­va do úst, ale záro­veň jim vnu­cu­je i své vlast­ní myš­len­ky. Například v pří­pa­dě, kdy rodič „při­stih­ne dítě mastur­bo­vat,“ autor dopo­ru­ču­je přes­ná slo­va, kte­rá mají být pro­ne­se­na – mys­lím si, že pro­blé­mem není jen kul­tur­ní či nábo­žen­ská pří­sluš­nost, ale i eti­ka psy­cho­lo­ga. Já s tím­to pří­stu­pem zkrát­ka nesou­hla­sím – může vůbec někdo dru­hé­mu radit, jak se má cho­vat v tak intim­ních situ­a­cích? Ne, nikdo nesmí dru­hé­mu člo­vě­ku radit. Manipulace je nepři­ja­tel­ná, a to zvlášť od psy­cho­lo­ga s tera­pe­u­tic­kou pra­xí. I když je prav­da, že v běž­ném živo­tě čas­to čelí­me tomu­to nešva­ru – nevy­žá­da­ným radám, od odbor­ní­ka bych oče­ká­va­la spí­še vede­ní dia­lo­gu než při­ka­zo­vá­ní.  Existuje zásad­ní roz­díl mezi tím, když někdo radí, co je správ­né, a když vede ote­vře­nou komu­ni­ka­ci, kte­rá umož­ňu­je vzá­jem­nou doho­du a kom­pro­mis. Proto mě kni­ha zkla­ma­la nato­lik, že jsem ji nemě­la trpě­li­vost dočíst – stá­le jsem měla pocit mani­pu­la­tiv­ní réto­ri­ky, kte­rou bych od psy­cho­lo­ga neo­če­ká­va­la. Navíc jsem neob­dr­že­la to, co jsem hle­da­la – a to pře­hled něja­kých dost dob­rých komu­ni­kač­ních metod, kte­ré by člo­věk napl­nil obsa­hem vlast­ních slov. Kniha je vhod­ná pro čte­ná­ře, kte­ří hle­da­jí návod, co říct v té kte­ré kon­krét­ní situ­a­ci, aniž by muse­li sami pří­liš pře­mýš­let.

Druhou odbor­nou kni­hou je Empatická a aser­tiv­ní komu­ni­ka­ce od čes­ké autor­ky a psy­cho­lož­ky Olgy Lošťákové. Opět kni­ha od psy­cho­lo­ga, čili už jsem byla ostra­ži­tá vůči mož­ným mani­pu­la­tiv­ním ten­den­cím, kte­ré se někdy v této oblas­ti obje­vu­jí. Knihu jsem však nedo­čet­la celou, pro­to­že se poměr­ně roz­sáh­le věnu­je emo­cím a jejich zpra­co­vá­ní. Z toho­to důvo­du bych ji spí­še zařa­di­la do oblas­ti tera­pie emo­cí nebo zvlá­da­cích tech­nik než pří­mo pod komu­ni­ka­ci. V tex­tu jsem nena­šla to, co jsem od titu­lu s tím­to názvem oče­ká­va­la – kon­krét­ní empa­tic­ké a aser­tiv­ní komu­ni­kač­ní meto­dy a tech­ni­ky. Okřídlená rada psy­cho­lož­ky, že se máme tomu, co nás roz­či­lu­je či zra­ňu­je, jen zasmát, mi osob­ně při­pa­da­la málo účin­ná. Navíc autor­ka nezmi­ňu­je pod­stat­ný roz­díl mezi vti­pem a jíz­li­vou iro­nií a ne vše­mu se lze upřím­ně zasmát. V kni­ze mi chy­běl pře­hled kon­krét­ních a prak­tic­kých komu­ni­kač­ních nástro­jů; namís­to toho byla věno­vá­na pře­váž­ná pozor­nost teo­re­tic­ké­mu rám­ci emo­cí, což samo­zřej­mě s komu­ni­ka­cí sou­vi­sí, ale pod tím­to titu­lem bych oče­ká­va­la vět­ší zamě­ře­ní na samot­né komu­ni­kač­ní doved­nos­ti. Knihu jsem rov­něž nedo­čet­la, pro­to­že neby­la urče­na pro mě – kni­ha je vhod­ná pro ty čte­ná­ře, kte­ří se chtě­jí zabý­vat svý­mi emo­ce­mi a jejich zpra­co­vá­ním.

Třetí kni­hou je Respektovat a být respek­to­ván od čes­ké­ho psy­cho­lo­ga Pavla Kopřivy. Svého času šlo o zce­la prů­lo­mo­vé dílo v oblas­ti respek­tu­jí­cí­ho rodi­čov­ství, avšak při sou­čas­ném čte­ní, při­bliž­ně pat­náct let po prv­ním vydá­ní, už na mě kni­ha nepů­so­bí tak sil­ným dojmem. Ačkoli je čas­to pova­žo­vá­na za jakousi bib­li toho­to pří­stu­pu, nelze ji ozna­čit za bez­chyb­nou. V tex­tu jsem nara­zi­la na někte­ré pasá­že, kte­ré lze vní­mat jako mani­pu­la­tiv­ní, napří­klad pou­ži­tí čer­no­bí­lé­ho kla­mu, kte­rý je pre­zen­to­ván jako respek­tu­jí­cí pří­stup. Podobných momen­tů je v kni­ze více. Ačkoliv došlo k její­mu pře­pra­co­vá­ní a nové­mu vydá­ní, nejsem zce­la pře­svěd­če­na, zda tato pub­li­ka­ce stá­le plně odpo­ví­dá sou­čas­ným potře­bám a oče­ká­vá­ním spo­leč­nos­ti, zda je stá­le žáda­ná, nebo zda byla již pře­ko­ná­na nověj­ší­mi pří­stu­py – napří­klad kni­hou od Naomi Aldort, kte­rou lze také nazvat sou­čas­nou bib­lí sku­teč­né respek­tu­jí­cí výcho­vy, ne pou­ze té pseudo-respektující.

Čtvrtou a posled­ní kni­hou je Umění jed­nat s lid­mi 2 psy­cho­lo­ga Jaroslava Štěpaníka. Kniha je sice boha­tě dopl­ně­na cvi­če­ní­mi a úko­ly, ale v jádru pojed­ná­vá o suché teo­rii komu­ni­ka­ce bez prak­tic­kých uká­zek dia­lo­gů. Pádnější komu­ni­kač­ní tech­ni­ky jsem obje­vi­la až v samot­ném závě­ru kni­hy, a i ty mi při­pa­da­ly struč­ně poda­né a postrá­da­jí­cí hlub­ší prak­tic­ké ukot­ve­ní na kon­krét­ních pří­kla­dech, kte­ré by teo­rii názor­ně ilu­stro­va­ly. Co se mi na kni­ze líbi­lo, byly auto­ro­vy humor­né pří­běhy, kte­rým jsem se muse­la nenu­ce­ně zasmát. Za vyda­ře­nou pova­žu­ji pasáž věno­va­nou silo­vé komu­ni­ka­ci, jež byla zpra­co­vá­na poměr­ně vyčer­pá­va­jí­cím způ­so­bem. Kniha sice obsa­hu­je část věno­va­nou aser­tiv­ním tech­ni­kám, nicmé­ně uvá­dě­né pří­kla­dy, sou­stře­dě­né pře­de­vším na firem­ní pro­stře­dí, mi osob­ně nevy­ho­vo­va­ly, neboť se v nich člo­věk zkrát­ka nena­šel – já bych oče­ká­va­la spí­še ilu­stra­ce situ­a­cí v lid­ské rovi­ně, něco ze živo­ta blíz­ké běž­ným mezi­lid­ským vzta­hům. Kniha neby­la špat­ná, ale bohu­žel, cel­ko­vě jsem zde nena­šla to, co jsem hle­da­la – tedy aktu­ál­ní a prak­tic­ky vyu­ži­tel­né komu­ni­kač­ní tech­ni­ky, neboť ty uve­de­né mi při­šly spí­še tra­dič­ní a dnes už čás­teč­ně pře­ko­na­né.

Pátou kni­hou je Nenásilná komu­ni­ka­ce v pra­xi od ame­ric­ké­ho psy­cho­lo­ga Marshalla Rosenberga. Kniha není roz­hod­ně špat­ná, nao­pak bych ji ozna­či­la za poměr­ně zda­ři­lou. Zabývá se téma­tem já-výroku, byť toto téma je zpra­co­vá­no spí­še okra­jo­vě. Hlavní těžiš­tě kni­hy bych při­rov­na­la k memoá­rům auto­ra, kte­rý čte­ná­ři zpro­střed­ko­vá­vá své zku­še­nos­ti z pořá­da­ných ško­le­ní své komu­ni­kač­ní meto­dy, zážit­ky z jed­ná­ní s věz­ni ve věz­ni­cích, včet­ně popi­sů roz­ho­vo­rů s kli­en­ty, nebo nároč­ných situ­a­cí ve vlast­ní rodi­ně i hád­ky se svý­mi vlast­ní­mi dět­mi. Nahlížíme tak do sou­kro­mí psy­cho­lo­ga, kte­rý odkrý­vá prav­du, že ani on není doko­na­lý - upřím­ně při­zná­vá, že i on někdy ve výcho­vě svých dětí nara­zí na obtí­že a nejed­ná vždy v sou­la­du s ide­ál­ní­mi pra­vi­dly. Publikace obsa­hu­je pří­kla­dy dia­lo­gů, kde je já-výrok vyu­ží­ván v pra­xi, avšak postrá­da­la jsem zde sys­te­ma­tic­ké vysvět­le­ní meto­dy či kon­strukt samot­né meto­dy jako tako­vé. Rovněž mi chy­bě­ly infor­ma­ce, že exis­tu­je více­ro dru­hů já-výroku, nejen já výrok v šir­ším a užším význa­mu. Kniha mě zau­ja­la zejmé­na pro svou výprav­nou podo­bu, že jsem ji pře­čet­la celou během jed­no­ho jedi­né­ho dne, neboť se jed­ná o útlou kníž­ku. Bohužel, přes­to bych oce­ni­la, kdy­by se kro­mě jed­no­ho kon­krét­ní­ho dru­hu já-výroku věno­va­la i ostat­ním komu­ni­kač­ním meto­dám.

A posled­ní kni­hou, kte­rou zde zmi­ňu­ji, je moje vlast­ní pub­li­ka­ce 10+ komu­ni­kač­ních metod, již jsem věno­va­la své­mu syno­vi. Ráda bych před­sta­vi­la, co čte­nář v této kni­ze najde a co mne ved­lo k její­mu sepsá­ní. Kniha vznik­la z mé osob­ní potře­by nabíd­nout pře­hled šir­ší pale­ty dost dob­rých komu­ni­kač­ních metod, kte­rý­mi pod­le mých zku­še­nos­tí a pozo­ro­vá­ní běž­ně člo­věk nedis­po­nu­je – pod­ně­tem mi byly nejen mé vlast­ní pro­žit­ky, ale i zpět­ná vaz­ba od lidí z mého oko­lí či z dis­ku­sí na soci­ál­ních sítích, kde se čas­to uka­zu­je, že v oblas­ti komu­ni­ka­ce mno­ho lidí tápe (včet­ně pro­fe­si­o­ná­lů). Poměrně nová kni­ha 10+ komu­ni­kač­ních metod nabí­zí čte­ná­řům pře­de­vším pře­hled růz­ných exis­tu­jí­cích pří­stu­pů ke komu­ni­ka­ci. Odborný text, poda­ný sro­zu­mi­tel­nou a pře­hled­nou for­mou, se věnu­je násle­du­jí­cí­mu výčtu roz­lič­ných komu­ni­kač­ních metod: Asertivní tech­ni­ky, parafrá­zo­vá­ní, papouš­ko­vá­ní, zrca­dle­ní, pasiv­ní naslou­chá­ní, aktiv­ní naslou­chá­ní, já-výrok; ty-výrok; ano, ale; ano a;  NVC a dal­ší. Výhodou této nabíd­ky respek­tu­jí­cích a nená­sil­ných způ­sobů komu­ni­ka­ce je mož­nost svo­bod­né­ho výbě­ru – čte­nář si může zvo­lit pří­stup, kte­rý mu nej­ví­ce vyho­vu­je, a napl­nit jej vlast­ním obsa­hem, vlast­ní­mi slo­vy. Cílem kni­hy je inspi­ro­vat k auten­tic­ké komu­ni­ka­ci bez pod­sou­vá­ní slov či myš­le­nek a bez mani­pu­la­ce. Navíc také při­ná­ší popis závad­ných komu­ni­kač­ních sty­lů, jako jsou aro­gant­ní, ali­bis­tic­ká a silo­vá komu­ni­ka­ce, mani­pu­la­ce, agre­se a mik­ro­agre­se, pasiv­ní agre­se, pasi­vi­ta, sou­pe­ře­ní a riva­li­ta v komu­ni­ka­ci, sar­kas­mus, kri­ti­ka a komu­ni­kač­ní šum. Osobně bych tuto kni­hu uví­ta­la ve svém živo­tě již před dva­ce­ti lety – věřím, že by mi teh­dy moh­la v mno­hém usnad­nit ces­tu v oblas­ti komu­ni­ka­ce.