Karlovarské festivalové gejzíry aneb ohlédnutí za 52. ročníkem MFF v Karlových Varech | Komiks | Kritiky.cz

Karlovarské festivalové gejzíry aneb ohlédnutí za 52. ročníkem MFF v Karlových Varech





Nejprestižnější tuzem­ská fes­ti­va­lo­vá udá­lost sezó­ny, což Mezinárodní fil­mo­vý fes­ti­val v Karlových Varech beze­spo­ru je, potvr­di­la, že čes­ký áčko­vý fes­ti­val stá­le pat­ří do vybra­né spo­leč­nos­ti důle­ži­tých fil­mo­vých akcí ve svě­tě. Ne snad pro­to, že by při­ta­ho­val až tako­vé množ­ství hvězd, kte­ré září v Cannes, Berlíně či Benátkách, či pre­mi­ér sním­ků respek­to­va­ných tvůr­ců, ale pře­de­vším fun­gu­je jako osvěd­če­ný most pro západ­ní odbor­ní­ky a pub­li­cis­ty, pro něž je scho­pen zpro­střed­ko­vat repre­zen­ta­tiv­ní výběr nových děl a osob­nos­tí výcho­do­ev­rop­ských kine­ma­to­gra­fií. V tom­to smys­lu se pro­gra­mo­vé oddě­le­ní kar­lo­var­ské­ho fes­ti­va­lu drží už pár let toho­to osvěd­če­né­ho kur­zu a ori­en­ta­ce letoš­ní hlav­ní sou­těž­ní sek­ce i sou­tě­že Na východ od zápa­du toho byly nej­lep­ším důka­zem.

Ostatně umě­lec­ký ředi­tel Karel Och už před začát­kem letoš­ní­ho 52. roč­ní­ku zmi­ňo­val, že jed­ním z jeho nej­sil­něj­ších fil­mo­vých zážit­ků byl bosen­ský film reži­sé­ra Alena Drljević Chlapi neplá­čou, kte­rý roz­ví­jí dal­ší vari­an­ci na už mno­ho­krát zpra­co­va­né téma váleč­ných trau­mat z bal­kán­ské vál­ky. Skupina vete­rá­nů z růz­ných stá­tů býva­lé Jugoslávie si ten­to­krát v odlehlém hor­ském hote­lu pod vede­ním psy­cho­te­ra­pe­u­ta sna­ží vzá­jem­né masa­k­ry odpus­tit. V zása­dě nejde o nic pře­kva­pi­vé­ho, sní­mek pou­ze pou­ka­zu­je na to, že vál­ka je hroz­ná a nut­ně se pode­pí­še na psy­chi­ce kaž­dé­ho jedin­ce, kte­rý se jí musel účast­nit. Zvláštní cenu poro­ty bych pro­to v tom­to pří­pa­dě chá­pal spí­še jako ges­to vůči závaž­né­mu téma­tu, než oce­ně­ní fil­mař­ských kva­lit díla.

Jako obdob­né ges­to si lze vyklá­dat i oce­ně­ní pro dvo­ji­ci nej­lep­ších here­ček Jowity Budnik a Eliane Umuhire za jejich výkon v pol­ském fil­mu man­že­lů Krauzových Ptáci zpí­va­jí v Kigali. I zde jde o trau­ma, ale ten­to­krát rwand­ské geno­ci­dy z počát­ku 90. let. Polské orni­to­lož­ce se poda­ří zachrá­nit výjez­dem do Polska dce­ru rwand­ské­ho kole­gy. Ta se ale po něja­ké době vra­cí zpát­ky do afric­ké země, aby našla hro­by svých blíz­kých rodin­ných pří­sluš­ní­ků, kte­ří zahy­nu­li násil­nou smr­tí v době maso­vé­ho vraž­dě­ní. Snímek s tím­to téma­tem rov­něž není zda­le­ka prv­ní a bohu­žel ve srov­ná­ní se zná­měj­ším a star­ším Hotelem Rwanda, je vyprá­věn znač­ně nevzru­ši­vě s mecha­nic­kým stří­dá­ním blíz­kých zábě­rů a cel­ků, kte­ré spíš chtě­jí doku­men­to­vat prázd­no­tu a bolest obou žen, než sdě­lit emo­ce dějo­vou akcí.

Cenu pro nej­lep­ší­ho her­ce si odne­sl Rus Alexandr Yatsenko za výkon v psy­cho­lo­gic­kém dra­ma­tu reži­sé­ra Borise Chlebnikova Arytmie. Jeho tři­cát­ník Oleg pra­cu­je ve fil­mu jako lékař u záchran­ky a po nároč­né služ­bě si rád přihne. Není tedy divu, že jeho ženě Káti, kte­rá pra­cu­je rov­něž v nemoc­ni­ci, jako lékař­ka na pří­jmu, brzy dojde trpě­li­vost a chce se roz­vést. Precizní stu­die vzta­hu dvou rela­tiv­ně mla­dých lidí, kte­ří trpí podob­ný­mi výky­vy jako srd­ce jejich paci­en­tů, pat­ři­la mezi favo­ri­ty sou­tě­že v hla­so­vá­ní fil­mo­vých kri­ti­ků. A není se co divit, sní­mek vskut­ku pří­klad­ně odha­lu­je pro­blémy dvo­ji­ce, kte­rá se jen stě­ží srov­ná­vá s extrém­ním vypě­tím v prá­ci a sna­hou vést nor­mál­ní život. Škoda jen, že Chlebnikov taky poně­kud mecha­nic­ky pou­ze stří­dá sek­ven­ce se záchra­nou paci­en­tů a rodin­ným pnu­tím. Nicméně výko­ny Yatsenka i jeho slič­né kole­gy­ně Iriny Gorbachevy uka­zu­jí, že sku­teč­né dra­ma lze vysta­vět na rela­tiv­ně malém pro­sto­ru, ale s o to vět­ší inten­zi­tou, pokud se nebo­jí­te jít k pod­sta­tě věci.

K jádru smě­řu­je i slo­ven­ský sní­mek Čára. Ten sle­du­je osu­dy Adama, vůd­ce pohra­nič­ní kri­mi­nál­ní sku­pi­ny, kte­rá pašu­je přes ukrajinsko-slovenskou hra­ni­ci ciga­re­ty. Když ale jed­na z dodá­vek ztros­ko­tá, spus­tí se náh­le lavi­na udá­los­tí, kte­ré ho donu­tí pře­kro­čit i zbyt­ky morál­ních zásad, kte­ré si ješ­tě udr­žo­val. Režisér Peter Bebjak zís­kal po prá­vu cenu za nej­lep­ší režii, neboť doká­zal zruč­ně vyba­lan­co­vat napí­na­vý a mís­ty i akč­ní thriller, společensko-politický kon­text i lokál­ní kolo­rit oblas­ti, kde kon­čí hra­ni­ce EU a začí­ná divo­ký nekon­t­ro­lo­va­tel­ný východ.

Daleko nej­vět­ší odva­hu před­ve­dl ovšem v rám­ci hlav­ní sou­tě­že, a dost mož­ná dokon­ce i celé­ho letoš­ní­ho pro­gra­mu, reži­sér Václav Kadrnka se svým tepr­ve dru­hým fil­mem Křižáček. Volně inspi­ro­ván Vrchlického bás­ní se pus­til do zce­la autor­ské­ho roz­jí­má­ní o vzta­hu syna i otce na půdo­ry­su hle­dá­ní z domo­va zběhlé­ho dítě­te, kte­ré zou­fa­lý rytíř vyjíž­dí dostih­nout a uchrá­nit před tím, než nastou­pí ces­tu na jis­tou smrt v dět­ských výpra­vách za osvo­bo­ze­ní sva­té země. Kardnkovo dílo je duchov­ní road-movie na koni, kde se kro­mě blou­ma­jí­cí­ho Karla Rodena de fac­to pří­liš jiné­ho nedě­je. Přesto pro­ká­za­la i poro­ta vel­kou odva­hu, když sním­ku nako­nec udě­li­la Křišťálový gló­bus za nej­lep­ší film, a dala tak naje­vo, že hod­no­ta sdě­le­ní může být i vel­mi sub­til­ní zále­ži­tos­tí a nemu­sí nut­ně rezo­no­vat u všech divá­ků. Režisér ostat­ně pro­sil divá­ky, aby se při sle­do­vá­ní jeho Křižáčka  poku­si­li o napros­té zti­še­ní a hlav­ně ote­vře­ní mys­li, pro­to­že jeho dílo roz­hod­ně neko­mu­ni­ku­je pou­ze nara­cí, ale rezo­nu­je zejmé­na v řadě jiných for­mál­ních aspek­tů (hud­ba, tem­po­ryt­mus, sym­bo­li­ka atd.).

Pokus o komor­ní psy­cho­lo­gic­ké dra­ma zku­sil i dal­ší čes­ký zástup­ce, ten­to­krát zařa­ze­ný do sou­tě­že Na východ od zápa­du, Josef Tuka ve svém debu­tu Absence blíz­kos­ti. Ale zatím­co u Kadrnky jde o niter­ný ponor jako meto­du k roz­jí­má­ní, Tukova hrdin­ka Hedvika se se svým tří­mě­síč­ním dítě­tem vra­cí domů k mat­ce a její­mu pří­te­li, pro­to­že jí nevy­šel vztah a při­tom pát­rá, proč jsou její city chlad­né vůči vlast­ní­mu dítě­ti i své mat­ce. Náznaky odpo­vě­dí nachá­zí v dení­cích své­ho již zesnu­lé­ho otce. I přes civil­ní herec­ký pro­jev Jany Plodkové ovšem reži­sér nedo­ká­zal téma nijak hlou­bě­ji roz­pra­co­vat. Sledujeme tedy jen útrp­ně cito­vé výle­vy psy­chic­ky labil­ní mla­dé ženy, jejíž stras­ti jsou nám však poně­kud ukra­de­né, pro­to­že sama není schop­na najít ve svém živo­tě smy­sl.

Radikálnější postoj pro­je­vil čes­ký doku­men­ta­ris­ta Vít Klusák ve své novin­ce Svět pod­le Daliborka. Stylizovaný por­trét čes­ké­ho neo­na­cis­ty ale půso­bí tro­chu jako samo­ú­čel­ná sen­za­ce, kte­rá para­zi­tu­je na své­ráz­ném týp­ko­vi, kte­rý ujíž­dí na radi­kál­ních svě­to­ná­zo­rech. Především film není doku­ment, pro­to­že nic z toho, co má divák mož­nost vidět, reži­sér nena­to­čil spon­tán­ně a auten­tic­ky. Pouze rekon­stru­u­je někte­rá pro­ta­go­nis­to­va videa a his­tor­ky z jeho radi­kál­ní minu­los­ti. Paradoxním vrcho­lem, kte­rý nako­nec sho­dí celý tvůr­čí záměr je scé­na v závě­ru sním­ku, kdy Klusák vystou­pí zpo­za kame­ry a začne kázat své­mu hrdi­no­vi při pro­hlíd­ce kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra v Osvětimi o tom, jaké že to zvrá­ce­né morál­ní hod­no­ty vůbec zastá­vá. Dá se ale oče­ká­vat, že svou kon­tro­ver­zí film upou­tá řadu divá­ků a mož­ná dale­ko důle­ži­těj­ší bude dis­ku­ze o nezdra­vých for­mách naci­o­na­lis­mu, kte­rou se mu tře­ba poda­ří v naší spo­leč­nos­ti vypro­vo­ko­vat.

Karlovarský fes­ti­val se jen stě­ží může měřit v hlav­ní sou­tě­ži s nej­pres­tiž­něj­ší­mi fes­ti­va­ly, jako jsou Cannes, Belín, Benátky, či Sundance. Tolik dob­rých fil­mů za rok ostat­ně ani nevznik­ne, aby je moh­ly obsáh­nout všech­ny áčko­vé fes­ti­va­ly. Vary tím ale zjev­ně nemu­sí trpět, své věr­né divá­ky, kte­rých letos do lázeň­ské­ho měs­teč­ka na začát­ku čer­ven­ce při­je­lo oprav­du hod­ně, mají sta­bil­ně už léta a ty urči­tě uspo­ko­ju­je mimo jiné i o to, že to nej­lep­ší za fil­mo­vou sezó­nu, co bylo oce­ně­no již ve svě­tě, najdou v sek­ci Horizonty. Letos někte­ré hity navíc dopro­vo­di­li atrak­tiv­ní hos­té, což byl pří­pad i osca­ro­vé­ho Caseyho Afflecka, kte­rý při­jel s reži­sé­rem Davidem Lowerym uvést jejich nový počin Přízrak. Meditace o lás­ce a vyrov­ná­ní se se ztrá­tou milo­va­né oso­by je vskut­ku ori­gi­nál­ní ve svém poje­tí líče­ní, kte­ré Afflecka ve sním­ku záhy pro­mě­ní v ducha, kte­rý je fixo­ván na éte­ric­ký genius loci domu, kde žil se svou pří­tel­ky­ní v podá­ní Rooney Mara až do oka­mži­ku jeho smr­tel­né neho­dy, a pro­chá­zí v něm pak sta­le­tí­mi. Škoda, že něco nové­ho ze své fil­mo­gra­fie nemoh­la nabíd­nout hereč­ka Uma Thurman, na kte­ré je sice patr­ná doko­na­lá prá­ce plas­tic­kých chi­rur­gů, ale divá­ci ve Varech muse­li vzít za vděk pou­ze uve­de­ním kul­tov­ní­ho star­ší­ho Kill Billa. Daleko zají­ma­věj­ší už jen pro­to bylo si tře­ba poslech­nout fes­ti­va­lem oce­ně­né­ho za celo­ži­vot­ní pří­nos hudeb­ní­ho skla­da­te­le Jamese Newtona Howarda, kte­rý ale­spoň živě diri­go­val sym­fo­nic­ký orchestr a pre­zen­to­val tak svou hud­bu z nedáv­né­ho fil­mu Fantastická zví­řa­ta.

Za jeden z nej­vět­ších zážit­ků bych osob­ně poklá­dal pro­jek­ci nové­ho fil­mu ostří­le­né­ho němec­ké­ho reži­sé­ra s turec­ký­mi koře­ny Fatiha Akina, jehož novin­ka Odnikud sou­tě­ži­la letos v Cannes a Diane Kruger si za svůj výkon v tom­to sním­ku odnes­la zce­la zaslou­že­ně cenu pro nej­lep­ší hereč­ku. Thriller vyprá­ví pří­běh její Katji, jejímž spo­ko­je­ným poklid­ným živo­tem otře­se nena­dá­lý tra­gic­ký tero­ris­tic­ky inci­dent, během něhož zahy­ne její man­žel a syn. Zoufalá žena je nuce­na nako­nec potla­čit veš­ke­ré zábra­ny, aby dosáh­la spra­ve­dl­nos­ti ve svě­tě, kte­rý není scho­pen ani pod­le záko­nů sjed­nat nále­ži­tý trest a při­nést obě­tem ale­spoň něja­ké zados­tiu­či­ně­ní. Dílo s nebý­va­le aktu­ál­ním téma­tem je při­tom posta­ve­no na opač­ném prin­ci­pu, než jsme v posled­ní době ve zprá­vách zvyklí vídat. Oběťmi jsou totiž ten­to­krá­te zástup­ci etnic­ké men­ši­ny a pacha­te­li mla­dí neo­na­ci­o­na­lis­té, kte­ří boju­jí pro­ti imi­grant­ské vlně extrém­ní­mu pro­střed­ky.

Skvělou režii a přes­né vede­ní her­ců pro­ká­za­la rov­něž ame­ric­ká reži­sér­ka Sophia Coppola v Oklamaném. Odnesla si za něj cenu pro nej­lep­ší režii také v letoš­ní cann­ské sou­tě­ži a tuzem­ský divák jen mohl žas­nout nad kon­cer­tem Nicole Kidman, Kirsten Dunst, Elle Fanning či Colina Farrella. Jeho zra­ně­ný voják v době ame­ric­ké občan­ské vál­ky se oct­ne v odlehlém dív­čím inter­ná­tě ve Virginii. Ženy ho sou­cit­ně při­jmou a ošet­řu­jí, ale v prů­bě­hu jeho uzdra­vo­vá­ní začnou postup­ně mezi sebou sou­pe­řit o jeho pří­zeň. Jejich vzá­jem­ná žár­li­vost je pak kata­ly­zá­to­rem tra­gic­kých peri­pe­tií, kte­ré sní­mek dosta­nou sko­ro až na hra­nu horo­ru.

Z Cannes se do varů dosta­la i novin­ka maďar­ské­ho vizi­o­ná­ře Kornéla Mudruczóa Měsíc Jupitera. Třebaže ten­to­krát nezís­ka­la žád­né oce­ně­ní, přes­to nabíd­la napros­to ori­gi­nál­ní autor­ský pohled na aktu­ál­ní pro­ble­ma­ti­ku běžen­ců, což mimo­cho­dem bylo sko­ro nej­mar­kant­něj­ší spo­leč­né téma řady nových fil­mů. Syrský uprch­lík Aryan je při poku­su o pře­kro­če­ní maďar­ské hra­ni­ce poli­cií postře­len. Zranění mu ale při­ne­se mož­nost levi­ta­ce, což brzy odha­lí jeho ošet­řu­jí­cí lékař, kte­rý se jeho schop­nost roz­hod­ne vyu­žít ve svůj pro­spěch. Vizuálně dechbe­rou­cí sní­mek je plný fan­task­ních scén a neu­vě­ři­tel­né akce a tri­ků, za kte­ré by se nemu­sel sty­dět ani holly­wo­od­ský trhák. Škoda snad jen, že reži­sér se nako­nec nedo­ká­zal více zkon­cen­t­ro­vat jen na jeden z moti­vů, pro­to­že ve svém vyprá­vě­ní roz­ví­jí tolik ved­lej­ších linek, že se v nich nako­nec může někte­rý divák snad­no ztra­tit. Film ale jas­ně uka­zu­je, jak zou­fa­lé­mu tema­tic­ké­mu pro­pa­du ale v sou­čas­nos­ti čelí čes­ká kine­ma­to­gra­fie, když si uvě­do­mí­me, že jen kou­sek od nás točí fil­ma­ři tak zají­ma­vá díla, kte­rá mají šan­ci oslo­vit mezi­ná­rod­ní pub­li­kum.

Tuto schop­nost si nao­pak už léta udr­žu­je fin­ský kla­sik Aki Kaurismäki. Jeho Druhá stra­na nadě­je roz­ví­jí už před lety nača­té téma migran­tů. Ve sty­lis­tic­ky vypi­lo­va­ném pří­bě­hu, dopl­ně­ném o lako­nic­ký humor, pod­ma­ni­vou výtvar­nou sty­li­za­ci i pří­znač­né hudeb­ní pasá­že, se ten­to­krát v sever­ském stá­tě potká­vá bez­pri­zor­ní syr­ský uprch­lík a zasmu­ši­lý pro­dej­ce košil, kte­rý si poří­dí restau­ra­ci. Nesourodá dvo­ji­ce hrdi­nů nás opět obla­ží vypoin­to­va­ný­mi gagy a melan­cho­lic­kou, ale přes­to opti­mis­tic­kou zprá­vou o síle lid­ské soli­da­ri­ty.

Za vel­mi pozi­tiv­ní, byť ve výsled­ku dra­ma­tic­ký, lze pova­řo­vat i nový film Jejich nej­lep­ší hodi­na a půl dán­ské reži­sér­ky Lone Scherfigové, kte­rá už pár let natá­čí výhrad­ně ve Velké Británii. Příběh je inspi­ro­ván sku­teč­ný­mi udá­los­ti, kdy se ve vybom­bar­do­va­né Anglii za 2. svě­to­vé vál­ky ženy musí ujmout dosud výhrad­ně muž­ský úloh. Gemma Artenton hra­je Catrin, kte­rá díky své­mu citu pro dia­lo­gy dosta­ne nabíd­ku pra­co­vat na scé­ná­ři fil­mu, kte­rý by brit­ským ženám dodal kuráž „auten­tic­ky a s opti­mis­mem“ pře­ko­nat váleč­né útra­py a pomo­ci vlas­ti v boji pro­ti nepří­te­li. Hvězdně obsa­ze­ný dobo­vý his­to­ric­ký film, v čele tře­ba i s Bill Nighym, je ale pře­de­vším hol­dem brit­ským fil­ma­řům a jejích sta­teč­nos­ti a tou­ze inspi­ro­vat. Vedle toho je doko­na­le zábav­ný, jak jen ost­rov­ní humor může být i v rám­cích váž­né­ho dějin­né­ho rám­ce.

Excelentní sní­mek, při­tom žánro­vá kri­mi­nál­ka, dopu­to­va­la do Varů ze Sundance, kde letos zví­tě­zi­la. Jedná se o egypt­ský thriller The Nile Hotel Incident, v němž se řado­vý káhir­ský detek­tiv během vyšet­řo­vá­ní vraž­dy krás­né zpě­vač­ky zaple­te do her z nej­vyš­ších pater egypt­ské poli­ti­ky, kte­ré ho postup­ně seme­lou. Vše se navíc ode­hrá­vá na poza­dí revo­luč­ních udá­los­tí z roku 2011 a dus­né hlav­ní měs­to je čím dál nebez­peč­něj­ší zónou, kde pře­stá­va­jí pla­tit jaká­ko­liv pra­vi­dla. Snímek evi­dent­ně nava­zu­je na noi­ro­vou tra­di­ci a svým napě­tím a dyna­mi­kou pat­řil k tomu nej­lep­ší­mu, co se letos dalo ve varech jed­no­znač­ně vidět. Doufejme, že se je poda­ří uvést také do čes­kých kin, pro­to­že tahle lahůd­ka může nej­spíš bodo­vat i na příš­tích Zlatých gló­bech či Oscarech.


Třeba i tam dopu­tu­je nako­nec novin­ka Wind River debu­tu­jí­cí­ho reži­sé­ra a sce­náris­ty Taylora Sheridana, v níž se před­sta­vil ame­ric­ký herec Jeremy Renner. Ten hra­je sto­pa­ře, kte­rý obje­ví upro­střed zasně­že­né Wyominské pus­ti­ny tělo mrt­vé indi­án­ské dív­ky. Vyšetřování se ujme sice novo­pe­če­ná agent­ka FBI, ale ta je v drs­ném pro­stře­dí indi­án­ské rezer­va­ce odká­zá­na prá­vě na pomoc bílé­ho sto­pa­ře, kte­rý zná dob­ře míst­ní a doká­že odhad­nout šan­ce na pře­ži­tí i mož­né pacha­te­le. Mysteriózní thriller nako­nec vyhrál divác­kou cenu kar­lo­var­ské­ho fes­ti­va­lu, mož­ná i pro­to, že vyprá­ví pří­mo­ča­rý ale napí­na­vý pří­běh s dob­ře nasta­ve­ný­mi cha­rak­te­ry v nehos­tin­né kra­ji­ně, v níž není leh­ké pro­sa­zo­vat zákon, a v dru­hém plá­nu záro­veň pou­ka­zu­je na posta­ve­ní původ­ních ame­ric­kých oby­va­tel. Renner navíc v roli málo­mluv­né­ho sto­pa­ře pro­ka­zu­je, jak kva­lit­ní herec­ký výkon doká­že podat i bez vel­kých gest a zdán­li­vě utlu­me­ných emo­cí.

Ostatně fil­mů, kte­ré se obje­vi­ly letos v pro­gra­mu kar­lo­var­ské­ho fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu a dopu­tu­jí do tuzem­ské dis­tri­buce, lze v násle­du­jí­cích měsí­cích oče­ká­vat v našich kinech více a my se k někte­rým pozo­ru­hod­něj­ším z nich roz­hod­ně vrá­tí­me při dal­ším bliž­ším pohle­du.

 

Martin Novosad

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:

  • Karlovarský festival stagnuje14. července 2010 Karlovarský festival stagnuje Kritické ohlédnutí za 45. ročníkem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech (2. – 10. 7. 2010).Největší filmová akce v České republice je za námi. Jaká perspektiva se rýsuje […]
  • Ochránci | Guardians [30%]15. května 2017 Ochránci | Guardians [30%] Rusko se snaží v poslední době tak trochu dohnat Hollywood co se týče velkých popcornových podívaných. Před pár lety se do Ameriky dostal v Rusku neskutečně úspěšný Stalingrad a nyní […]
  • Na co se těšit ve Varech30. června 2010 Na co se těšit ve Varech Karlovarský filmový festival startuje už v pátek 2. července. Letošní 45. ročník nabízí sice méně filmů, než v uplynulých edicích, zato je ale velká pravděpodobnost, že si v přehlednějším […]
  • Co si nenechat ujít ve Varech1. července 2016 Co si nenechat ujít ve Varech Dnes začíná Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, což je pro vyznavače kvalitních filmů, filmovým svátkem. Program se připravoval celý rok a produkce vybírala zhruba z 1800 […]
  • Psychofarmakoterapie stručně, jasně, přehledně19. května 2017 Psychofarmakoterapie stručně, jasně, přehledně Stručná, přehledná, užitečná a praktická, tak by se dala charakterizovat publikace psychiatra a psychoterapeuta Dr. med. Jana Drehera. Je ideální pro psychiatry, klinické psychology, […]
  • České filmy v Cannes 201715. května 2017 České filmy v Cannes 2017 Už za pár dní odstartuje ve francouzském přímořském letovisku největší filmová událost roku - Mezinárodní filmový festival v Cannes (17. -28. 5. 2017). V oficiálním programu a dalších […]
  • 47. ročník MFF Karlovy Vary: nesoutěžní sekce16. června 2012 47. ročník MFF Karlovy Vary: nesoutěžní sekce Organizátoři Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary zveřejnili kompletní přehled filmů uváděných na letošním ročníku, který se uskuteční od 29. června do 7. července. Nesoutěžní […]
  • Pravé a lahodné jídlo: více než 100 receptů z neupravených potravin pro vaše zdraví a pohodu23. května 2017 Pravé a lahodné jídlo: více než 100 receptů z neupravených potravin pro vaše zdraví a pohodu Moderní trendy ve stravování asi nemusím sáhodlouze představovat. Nejspíš každý už slyšel o raw (syrové) stravě, zná nějakého vegetariána, jedl veganskou sušenku bez cukru a ochutnal […]
  • Vzpomínka na loňského herce Wiliema Dafó22. června 2017 Vzpomínka na loňského herce Wiliema Dafó Americký herec Wiliem Dafoe a nebo taky létající zloduch, agent FBI, válečný veterán, krvelačný upír, Ježíš či italský filmař Pasoliny, převzal na zahajovacím ceremoniálu 51. ročníku […]
  • Bratislavský festival potvrdil silnou pozici snímků z bývalé Jugoslávie a navštívil jej Jean-Marc Barr15. listopadu 2017 Bratislavský festival potvrdil silnou pozici snímků z bývalé Jugoslávie a navštívil jej Jean-Marc Barr Slavnostním závěrečným ceremoniálem s vyhlášením cen pro vítězné snímky, herce a tvůrce skončila v úterý 14. 11. 2017 soutěžní část 19. ročníku Mezinárodního filmového festivalu […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


X

Partneři webu:

general-affiliate-banner-300x250-1437632164.jpg