Karlovarský festival stagnuje | MFF Karlovy Vary | Kritiky.cz

Karlovarský festival stagnuje





Kritické ohléd­nu­tí za 45. roč­ní­kem Mezinárodního fil­mo­vé­ho fes­ti­va­lu v Karlových Varech (2. – 10. 7. 2010).

Největší fil­mo­vá akce v České repub­li­ce je za námi. Jaká per­spek­ti­va se rýsu­je pro elit­ní sou­těž­ní fes­ti­val kate­go­rie A v kon­fron­ta­ci se slav­něj­ší­mi a důle­ži­těj­ší­mi pře­hlíd­ka­mi v Berlíně, Cannes a Benátkách? Stačí orga­ni­zá­to­rům uspo­ko­je­ní s návštěv­nos­tí tisí­ců „baťůž­ká­řů“, nebo by měli koneč­ně pře­mýš­let, jaká spe­ci­fic­ká pro­fi­la­ce je v budouc­nu zachrá­ní před mezi­ná­rod­ní i tuzem­skou kon­ku­ren­cí?

Většina fil­mo­vých fanouš­ků si kar­lo­var­ský fes­ti­val oblí­bi­la a nene­chá si ho kaž­do­roč­ně unik­nout, pro­to­že stá­le posky­tu­je takřka ide­ál­ní výběr nej­vý­znam­něj­ších fil­mů posled­ní sezó­ny, zejmé­na pak těch, kte­ré už byly oce­ně­ny na jiných pres­tiž­ních fil­mo­vých fes­ti­va­lech v zahra­ni­čí. Tento fakt hovo­ří ve pro­spěch běž­né­ho divá­ka, kte­ré­ho zají­ma­jí arto­vé sním­ky a nemá při­tom čas a čas­to i pení­ze, aby mohl objíž­dět všech­ny důle­ži­té fil­mo­vé pře­hlíd­ky po svě­tě. Stalo se už tra­di­cí, že prá­vě sek­ce HorizontyOtevřené oči pat­ří ve Varech k nej­na­vště­vo­va­něj­ším, pro­to­že prak­tic­ky jaký­ko­liv zde zastou­pe­ný titul je sáz­kou na umě­lec­kou kva­li­tu a tím pádem i divác­ký záži­tek. Pochopitelně i zde se najdou expe­ri­men­ty, kte­ré více těží ze své­ho medi­ál­ní­ho ohla­su, než aby před­sta­vo­va­ly sku­teč­ně potent­ní tvůr­čí ambi­ci. Mezi tako­vé­to letoš­ní „pře­hma­ty“ lze zařa­dit napří­klad Imaginární lás­ky debu­tu­jí­cí­ho kanad­ské­ho reži­sé­ra Xavera Dolana, kte­rý okouz­lil již dří­ve can­ne­s­ké pub­li­kum sek­ce Un cer­ta­in regard. Příběh své­ráz­né­ho milost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku, v němž přá­tel­ská dvo­ji­ce Monika a homose­xu­ál Francis poni­žu­jí­cím způ­so­bem usi­lu­jí o náklon­nost antic­ky lad­né­ho mla­dí­ka Nicolase, trpí pře­de­vším autor­skou neu­jas­ně­nos­tí zámě­ru. Dolan nedo­ká­že divá­ko­vi zpro­střed­ko­vat víc, než pou­hé este­ti­zu­jí­cí zábě­ry na las­civ­ní těla a nicot­né frustru­jí­cí emo­ce hrdi­nů. Absolutně mu uni­ká smy­sl vyprá­vě­ní, kte­rý rádo­by efekt­ně kom­bi­nu­je s pub­li­cis­tic­ky poja­tý­mi inter­mez­zy anke­ty na téma nena­pl­ně­ných part­ner­ských vzta­hů, respek­ti­ve, jak dale­ko jste byli ochot­ni zajít pro vaši lás­ku. Dokumentární polo­ha je při­tom dale­ko auten­tič­těj­ší, než hra­né roz­se­ka­né sek­ven­ce, kte­ré sice kon­fron­tu­jí cha­rak­te­ry postav, ale budo­va­ný kon­flikt milost­né­ho stře­tu zájmu roz­měl­ňu­jí do povrch­ní nudy bez hlub­ší výpo­vě­di a dal­ší­ho pře­sa­hu. Copie Conforme írán­ské­ho tvůr­ce Abbase Kiarostamiho je podob­nou pseu­doin­te­le­tu­ál­ní hříč­kou, kde se náhod­né setká­ní Francouzsky (Julie Binoche mimo­cho­dem zís­ka­la za tuto roli cenu pro nej­lep­ší hereč­ku v Cannes) a ang­lic­ké­ho spi­so­va­te­le sta­ne pří­le­ži­tos­tí ke hře na vyži­lé man­žel­ství. Největším zkla­má­ním výbě­ro­vé kolek­ce fil­mů z Cannes pak byl jed­no­znač­ně opus Nikity Michalkova Unaveni slun­cem 2: Exodus. Těžko říct proč car rus­ké­ho fil­mu resus­ci­to­val své solid­ní osca­ro­vé dra­ma, aby v něm pokra­čo­val ten­to­krát v osu­dech pro­ta­go­nis­tů v prů­bě­hu 2. svě­to­vé vál­ky. Podle jeho vlast­ní­ho vyjá­d­ře­ní na tis­ko­vé kon­fe­ren­ci chtěl nato­čit rea­lis­tic­ké svě­dec­tví o hrdin­ském boji svých spo­lu­ob­ča­nů pro­ti nacis­tic­kým agre­so­rům. Jeho pohled ale pra­cu­je s patri­o­tis­mem jako kýčem, kte­rý ospra­vedl­ňu­je jak dik­tá­tor­ské chy­by ve vele­ní samot­né­ho Stalina, tak i kolek­tiv­ní vinu v neschop­nos­ti orga­ni­za­ce Rudé armá­dy. Do popře­dí tak sta­ví pros­té­ho rus­ké­ho člo­vě­ka, kte­rý veš­ke­rá pro­ti­ven­ství silou vůle pře­ko­ná a posta­ví se na odpor všem nepřá­te­lům, včet­ně vlast­ní­ho reži­mu, aby spl­nil svou vlas­te­nec­kou povin­nost. Z can­ne­s­ké kolek­ce tak naštěs­tí vystou­pi­lo ale­spoň medi­ta­tiv­ní dobo­vé dra­ma Des hom­mes et des die­ux fran­couz­ské­ho mis­tra Xavera Beauvoise. Podobenství o nábo­žen­ské, duchov­ní, poli­tic­ké i osob­ní tole­ran­ci rámu­je sku­teč­ný pří­pad fran­couz­ských mni­chů v sever­ní Africe, kte­ří se sta­nou oběť­mi masa­k­ru lokál­ní občan­ské vál­ky. Za abso­lut­ně nej­od­váž­něj­ší pak lze ozna­čit ital­ský sní­mek Le quat­tro vol­te Michelangela Frammartiho. V duchu Bressonovy poe­ti­ky sle­du­je staré­ho pas­tý­ře a jeho stá­do koz v horách, aby v prů­bě­hu zázna­mu všed­ní­ho živo­ta zamě­řil nako­nec svou pozor­nost pou­ze na zví­řa­ta a v samot­ném závě­ru už jen dokon­ce na vege­ta­ci v podo­bě vzrost­lé jed­le, kte­rá je zpra­co­vá­na na uhel­ný milíř. Vize pří­rod­ní­ho cyk­lu je zde dota­že­na do doko­na­lé­ho tva­ru, kte­rý je mož­ná spíš už doku­men­tem, než hra­ným fil­mem. O něco pod­b­né­ho usi­lo­val i letoš­ní ber­lín­ský vítěz­ný sní­mek Bal turec­ké­ho kon­tem­pla­tiv­ní­ho vizi­o­ná­ře Semiha Kaplanoglu. Hrdinou ale v jeho podá­ní zůstá­vá chla­pec, kte­rý žije s rodi­či v hor­na­té kra­ji­ně upro­střed lesů. S otcem vče­la­řem sdí­lí vztah k pří­ro­dě, ve ško­le je ale vylo­že­ným out­si­de­rem. V momen­tě tra­gic­ké­ho úra­zu otce se náh­le oci­tá zce­la opuš­těn a neví, jest­li doká­že uspět v boji o pře­ži­tí i zajiš­tě­ní vlast­ní rodi­ny. Režisér nedá­vá divá­ko­vi moc návod­ných situ­a­cí k pocho­pe­ní moti­va­cí postav, pro­to sle­do­vá­ní díla kla­de znač­né náro­ky na divá­ko­vu pozor­nost a poro­zu­mět někte­rým scé­nám lze až z odstu­pu, kdy lze zpět­ně rein­ter­pre­to­vat někte­ré obra­zy tak, aby vytvo­řil sro­zu­mi­tel­ný děj. Cílem bylo ale spí­še vyprá­vě­ní emo­ci­o­nál­ně spo­lu­pro­žít s jeho pro­ta­go­nis­ty, což lze pou­ze za před­po­kla­du, že se nala­dí­te na správ­ný pozvol­na ply­nou­cí ryt­mus pří­bě­hu. Značnou dáv­ku trpě­li­vos­ti během sle­do­vá­ní vyža­du­je rov­něž rus­ký sní­mek Kak ja pro­vjol etim letom Alexeje Popogrebského (jed­no­ho z čle­nů letoš­ní poro­ty). Komorní psy­cho­lo­gic­ké dra­ma dvou mete­o­ro­lo­gů na opuš­tě­ném ost­ro­vě v Severním ledo­vém oce­á­nu má při­tom takřka banál­ní záplet­ku: mlad­ší z kole­gů obdr­ží radi­osta­ni­cí zdr­cu­jí­cí sou­kro­mou zprá­vu o smr­ti rodi­ny své­ho star­ší­ho nad­ří­ze­né­ho. Místo toho, aby mu ji pře­dal, roz­hod­ne se mu sku­teč­nost zata­jit, jen­že ne na dlou­ho. Životy obou mužů tato zále­ži­tost ale osu­do­vě pozna­me­ná. Historka, kte­rá by se dala nato­čit jako krát­ko­me­tráž­ní stu­dent­ské cvi­če­ní je roz­ve­de­na na plo­chu celo­ve­čer­ní­ho fil­mu, kde zejmé­na v dru­hé čás­ti se oba pro­ta­go­nis­té navzá­jem nahá­ně­jí po pobře­ží. Režisér se divá­kům sna­ží vnu­tit vyhro­ce­né napě­tí, kte­ré posta­vy mezi sebou nemu­sí nut­ně pro­ží­vat způ­so­bem, jaký se jej roz­ho­dl ztvár­nit. Opravdovými sub­jek­tiv­ní­mi poci­ty stra­chu nao­pak drá­sá divá­ky izra­el­ský vítěz loň­ské­ho benát­ské­ho fes­ti­va­lu Samuel Maoz ve svém Libanonu. Izraelský váleč­ný výpad pro­ti Libanonu v roce 1982 sám pro­žil a tepr­ve po letech se z něj tera­pe­u­tic­ky vyzpo­ví­dal prá­vě pro­střed­nic­tvím fil­mu, kde zachy­cu­je osád­ku jed­no­ho z izra­el­ských tan­ků, kte­rá je odká­zá­na jen na zúže­nou per­spek­ti­vu váleč­né­ho kon­flik­tu skr­ze tan­ko­vý prů­zor. I tak ale spat­ří na vlast­ní oči věci, kte­ré pozna­me­na­jí jejich psy­chi­ku a naru­ší jejich ide­a­li­zo­va­né před­sta­vy o mla­dic­kém hrdin­ství. Odtud už je pou­hý krů­ček k demo­ra­li­zu­jí­cí­mu děsu z všu­dypří­tom­né smr­ti. A pokud si ten­to kon­krét­ní pří­pad zobec­ní­te, máme tady pro­ti­vá­leč­né posel­ství par excellen­ce. Nejsilnější záži­tek mne osob­ně ale nako­nec při­ne­sl dru­hý bosen­ský sní­mek ber­lín­ské lau­re­át­ky Jasmily Žvanic Na putu. Ten ve své zobec­ňu­jí­cí výpo­vě­di pojed­ná­vá o nábo­žen­ské i oby­čej­né lid­ské tole­ran­ci a hra­ni­cích osob­ní svo­bo­dy v dneš­ním glo­ba­li­zo­va­ném svě­tě. Sarajevskou part­ner­skou dvo­ji­ci Lunu a Amara roz­dě­lí mužův pří­klon ke komu­ni­tě orto­dox­ních mus­li­mů. Společnou lás­ku je scho­pen dát na oltář duchov­ní­mu pro­zře­ní, kte­ré je pro jeho dív­ku nepa­t­řič­ně radi­kál­ní a ome­zu­jí­cí její prak­tic­ký život i myš­le­ní. Je dob­ře, že se film poda­ři­lo zakou­pit do čes­ké dis­tri­buce, stej­ně jako čer­nou kome­dii brat­ří Coenů A Serious Man, kte­rá je pro změ­nu vol­ným zázna­mem vzpo­mí­nek na léta dět­ství v židov­ské komu­ni­tě v 60. letech na ame­ric­kém stře­do­zá­pa­dě. V dis­tri­buci je už také debut dal­ší­ho ame­ric­ké­ho reži­sé­ra Toma Forda A Single Man. V něm rov­něž dopa­da­jí rány osu­du na vyso­ko­škol­ské­ho pro­fe­so­ra, tady v podá­ní Colina Firthe, kte­rý ale upa­dá do depre­sí po ztrá­tě své­ho intim­ní­ho pří­te­le a nedo­ká­že najít dal­ší smy­sl své­ho živo­ta ani nadě­ji v sou­ži­tí s kama­rád­kou ztě­les­ně­nou Julianne Moore. Ta ostat­ně podá­vá mimo­řád­ný herec­ký výkon v Egoyanově novin­ce Chloe, ve kte­rém tes­tu­je věr­nost své­ho man­že­la a nastra­ží mu do ces­ty poku­še­ní v podo­bě pro­sti­tut­ky s tvá­ří Amandy Seyfried. Škoda, že slib­né téma, jehož před­lo­hou byl fran­couz­ský sní­mek Žena mého muže, ve finá­le Atom Egoyan nechá sklouz­nout ke zby­teč­ně pod­bí­zi­vé­mu a rádo­by efekt­ní­mu žánro­vé­mu thrille­ro­vé­mu vyús­tě­ní.

Vraťme se ale zpát­ky k fes­ti­va­lu v Karlových Varech jako tako­vé­mu. Kvalitu pro­gra­mo­vé­ho výbě­ru v řadě sek­cí může kaž­dý hod­no­tit z hle­dis­ka svých osob­ních pre­fe­ren­cí. Pro „baťůž­ká­ře“ mohl být letoš­ní roč­ník, kte­rý sice nabí­dl méně fil­mů, ale zato více pro­jek­cí, v pořád­ku. Oprostíme-li se ale tuzem­ské­ho hle­dis­ka, kde vět­ši­ně návštěv­ní­ků sta­čí dob­ře posbí­ra­né oce­ně­né titu­ly z jiných zahra­nič­ních sou­těž­ních pře­hlí­dek, pak se nut­ně musí­me ptát, jaké reno­mé mají Vary v očích zahra­nič­ních účast­ní­ků. Pro pres­tiž­ní fes­ti­val kate­go­rie A je totiž vždy tím hlav­ním urču­jí­cím prv­kem kva­li­ty Soutěž. A ta letos byla, při­znej­me si to (skrom­nost a ser­vil­nost stra­nou), vskut­ku mizer­ná. Deset neza­jí­ma­vých fil­mů, posbí­ra­ných napříč svě­ta­dí­ly, bez výraz­ných témat či ale­spoň for­mál­ní atrak­ti­vi­ty, o zná­mých jmé­nech ani nemluvě. Vím, je obtíž­né zís­ká­vat do kar­lo­var­ské sou­tě­že slav­né osob­nos­ti, pro­to­že ty vět­ši­nou sebe­rou Varům hod­not­něj­ší fes­ti­va­ly v Berlíně, Cannes a Benátkách. Pak je ale tře­ba zamě­řit dra­ma­tur­gii výbě­ru smě­rem k dílům, kte­rá budou ský­tat mini­mál­ně jakousi pro­gre­si – obsa­ho­vou nebo tvůr­čí. Nemohl jsem se letos zba­vit dojmu, ač si vel­mi vážím leti­té prá­ce umě­lec­ké ředi­tel­ky Evy Zaoralové, kte­rá kar­lo­var­ský fes­ti­val dosta­la prá­vě do svě­to­vé elit­ní tří­dy, že orga­ni­zá­to­ři v čele s pro­gra­mo­vým ředi­te­lem Karlem Ochem se až pří­liš uspo­ko­ji­li s pozi­cí fes­ti­va­lo­vé­ho mos­tu mezi výcho­dem a zápa­dem. Ano, prá­vě tato spe­ci­fi­ka­ce roz­hod­ně Varům pro­spí­vá. Kdyby se zde navíc ješ­tě poda­ři­lo časem otevřít fil­mo­vý trh ved­le para­lel­ní sou­těž­ní sek­ce Na východ od zápa­du, pak by kar­lo­var­ský fes­ti­val mohl posí­lit teri­to­ri­ál­ní domi­nan­ci a vystu­žil by svou pozi­ci prá­vě vůči už jinak vyhra­ně­ným dal­ším kon­ku­ren­tům, jako je Locarno nebo San Sebastian. Z pohle­du hlav­ní sou­tě­že ale zatím pou­ze pře­šla­pu­je někde mezi mos­kev­ským fes­ti­va­lem, kte­rý si jmé­na do sou­tě­že kou­pí, na což Vary nema­jí, a do A kate­go­rie nově při­ja­tým var­šav­ským fes­ti­va­lem, kte­rý bude ale Varům nej­ví­ce šla­pat do zelí a na paty. Celá tato reflexe neu­tě­še­né­ho sta­vu pod­prů­měr­né úrov­ně hlav­ní sou­tě­že je volá­ním po odváž­něj­ší dra­ma­tur­gii. Je to otáz­ka chu­ti hle­dat v nových nepro­bá­da­ných kon­či­nách a nespo­lé­hat se pou­ze na osvěd­če­né kaná­ly, kte­rý­mi kaž­do­roč­ně při­plou­va­jí ti, kte­ří se už nevešli se svý­mi díly na důle­ži­těj­ší zahra­nič­ní fes­ti­va­ly. Vítězná špa­něl­ská Moskytiéra má dale­ko k dílům typu Nikdy v Africe či Amélie z Montmartru, kte­ré to z Varů dotáh­ly až k Oscarům či jiným svě­to­vým uzná­ním. Každý rok se také nemu­sí uro­dit, ale zůstá­vá pak ješ­tě dal­ší otáz­ka, a ta se netý­ká zda­le­ka jenom Varů, kolik z oněch oce­ně­ných sním­ků nako­nec vůbec uspě­je taky v běž­né kino­dis­tri­buci. Dostáváme se tak k dale­ko závaž­něj­ší­mu pro­blé­mu kri­ze umě­lec­ké kine­ma­to­gra­fie. Srovnání návštěv­nos­ti vítěz­ných děl z pres­tiž­ních mezi­ná­rod­ních fes­ti­va­lů např. jen v evrop­ských stá­tech je vylo­že­ně smut­nou pře­hlíd­kou ohňostro­jů mar­nos­ti. O to víc pak zamr­zí, když si něko­lik porot­ců honí vlast­ní ega nad zou­fa­lou sou­těž­ní kolek­cí a není ochot­no si při­pus­tit mini­mál­ně zod­po­věd­nost vůči fil­mař­ské­mu řemeslu, a aro­gant­ně pře­hléd­ne napří­klad Mašínův debut 3 sezó­ny v pekle, kte­rý pro vět­ši­nu oslo­ve­ných zahra­nič­ních novi­ná­řů před­sta­vo­val, sou­dě pod­le prů­měr­né znám­ky hod­no­ce­ní posled­ní den ve fes­ti­va­lo­vém dení­ku, nej­vět­ší záži­tek letoš­ní kar­lo­var­ské sou­těž­ní sek­ce. Vedle něj potom zvlášt­ní cena pro Svěrákův žánro­vě těž­ko zařa­di­tel­ný film Kuky se vra­cí vyzní­vá jen jako snobský roz­mar a mož­ná i poli­tic­ky korekt­ní podě­ko­vá­ní orga­ni­zá­to­rům za pozvá­ní, aby neby­la ura­že­na pořá­da­jí­cí země, zvláš­tě pak respek­to­va­ný osca­ro­vý (vtip­né je, že sám word jako­by tušil a v reži­mu auto­ma­tic­kým oprav ihned kori­go­val nezná­mé slo­vo ze slov­ní­ku na prav­dě­po­dob­ně pří­znač­něj­ší tvar „odva­ro­vý“) tvůr­ce. Věřím, že orga­ni­zá­to­ři kar­lo­var­ské­ho fes­ti­va­lu neu­snu­li na vav­ří­nech a pro­be­rou se včas z letar­gie, aby nejen sami sobě, ale pře­de­vším zno­vu své­mu pub­li­ku a pře­de­vším zahra­ni­čí doká­za­li, že si své „Ačko“ zaslou­ží a mohou dokon­ce pře­kva­pit.

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


X

Partneři webu:

general-affiliate-banner-300x250-1437632164.jpg