Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 3 (Overlord, Freaks,…)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 3 (Overlord, Freaks,…)

162794206 429e7d
162794206 429e7d
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...
Festival skon­čil v nedě­li 14. říj­na, na slav­nost­ním zakon­če­ní byli vyhlá­še­ni vítě­zo­vé (cenu za nej­lep­ší film obdr­žel Climax reži­sé­ra Gaspara Noého) a celé­mu cere­mo­ni­á­lu před­chá­zel kon­cert fil­mo­vé hud­by Johna Carpentera, jehož se zúčast­nil spo­lu s hudeb­ní­ky i sám Carpenter. Za deset dní jsem tu viděl 40 fil­mů, před­po­sled­ní den jsem se dokon­ce sti­hl dostat k moři. Poslední noc jsme se s kole­gy roz­hod­li vyzkou­šet noč­ní fil­mo­vý mara­ton, ale po nároč­ném fyzic­kém i psy­chic­kém vypě­tí posled­ních dnů jsme vydr­že­li jen na jeden film, kte­rý i tak kon­čil ve tři ráno. V násle­du­jí­cím tex­tu, stej­ně jako ve dvou před­chá­ze­jí­cích (1, 2), si může­te pře­číst dal­ších deset prv­ních dojmů z fil­mů, kte­ré se zde pro­mí­ta­ly. Nezmiňuji tu ako­rát nový Halloween, na nějž jsem rov­nou napsal plno­hod­not­nou recen­zi, a pak něko­lik star­ších fil­mů z minu­lých dese­ti­le­tí nebo rela­tiv­ní novin­ky, kte­ré ale jsou nebo byly k vidě­ní již dří­ve (tře­ba ve Varech nebo na letoš­ním Be2Can).
Overlord
© Paramount Pictures

Overlord (Julius Avery, USA) – Over-the-top váleč­ná řeza­ni­ce pěti­ce ame­ric­kých výsad­ká­řů s nacis­ty, kte­ří ve Francii vaří expe­ri­men­tál­ní medi­cí­nu, s níž pře­mě­ňu­jí mrt­vá těla na zmu­to­va­né super-vojáky. Totální vítěz­ství naleš­tě­ných pro­ducti­on valu­es v jinak veskr­ze pod­prů­měr­ně napsa­ném pří­bě­hu plném jed­no­roz­měr­ných postav a stu­pid­ních ame­ric­kých klišé, kte­rý je něco jako Frankensteinova armá­da s mimo­řád­ně štěd­rým roz­poč­tem a oká­za­le exhi­bič­ní­mi akč­ní­mi scé­na­mi, spo­lé­ha­jí­cí­mi hod­ně na horo­ro­vě sty­li­zo­va­né prv­ky a expli­cit­ní bru­ta­li­tu. Když máte děra­vý a stu­pid­ní scé­nář, tak ho navíc prvo­plá­no­vá prů­boj­nost a vel­ký roz­po­čet málo­kdy zachrá­ní - vizu­ál­ní pozlát­ko sice může fun­go­vat jako náplast, ta se ale v tom­to pří­pa­dě sama rych­le odle­pí, když se nene­chá­te opít hod­ně půso­bi­vým výsad­ko­vým úvo­dem a uvě­do­mí­te si, že zby­tek fil­mu se ode­hrá­vá ve dvou loka­cích, že zom­bí­ky bys­te spo­čí­ta­li na prs­tech jed­né ruky, a že ani sebe­lep­ší tri­ky a mas­ky neza­máz­nou jalo­vé dia­lo­gy, absen­ci nad­sáz­ky, nedo­sta­tek nápa­di­tos­ti, před­ví­da­tel­ný tuc­to­vý děj a sku­teč­nost, že hrdi­nům se kon­stant­ně ple­te pod nohy šes­ti­le­tý chla­pe­ček s base­ballo­vým míč­kem v ruce, asi aby to bylo ješ­tě více ame­ric­ké. (50%)

Freaks (Zach Lipovsky, Adam Stein, Kanada) – Po celou prv­ní polo­vi­nu si film, ode­hrá­va­jí­cí se ve svě­tě, jehož záko­ni­tos­ti drží před divá­ky pod poklič­kou s pře­kva­pi­vou vytr­va­los­tí při­nejmen­ším do polo­vi­ny sto­pá­že, mini­ma­lis­tic­ky vysta­čí s posta­va­mi otce (Emile Hirsch) a dce­ry, scho­vá­va­jí­cí­mi se před oko­lím v zabed­ně­ném domě, kolem nichž vytvá­ří atmo­sfé­ru nejis­to­ty a mož­ná opod­stat­ně­né­ho, ale také mož­ná jen para­no­id­ní­ho stra­chu z nezná­mé­ho nepří­te­le. Ve dru­hé polo­vi­ně pak jde s prav­dou ven napl­no, při­čemž řada do té doby jen mlha­vých, nejas­ných a ilu­zor­ních moti­vů je koneč­ně dopl­ně­na o smy­sl a kon­text, posta­vám jsou při­řa­ze­ny kon­krét­ně vyty­če­né cíle a nako­nec dojde i na akč­něj­ší tri­ko­vé scé­ny, kte­ré však slou­ží pří­bě­hu a nikdy nejsou pou­ží­vá­ny jen na efekt. Prvky, kte­ré zná­me z ame­ric­kých vel­ko­fil­mů se sto­mi­li­o­no­vý­mi roz­počty, jsou tu nápa­di­tě a ori­gi­nál­ně vyu­ží­vá­ny ve pro­spěch pozo­ru­hod­ně vyprá­vě­né­ho a chytře vysta­vě­né­ho pří­bě­hu, kte­rý by vydal i na něko­lik pokra­čo­vá­ní nebo na tele­viz­ní seri­ál, a jemuž vévo­dí skvě­lý herec­ký výkon talen­to­va­né deví­ti­le­té Lexy Kolker. (80%)

Freaks
© Freak Productions Inc.

Cam (Daniel Goldhaber, USA) – Dějově atrak­tiv­ní, vizu­ál­ně pou­ta­vý a neho­ráz­ně sexy thriller o cam­gi­rl, co si vydě­lá­vá stre­a­mo­vá­ním své ero­tic­ké onli­ne show na inter­ne­tu, kde se sna­ží obstát v počet­né kon­ku­ren­ci a zís­kat pro sebe co nej­víc divá­ků. Pak jí ale tajem­ná dvoj­ni­ce ukrad­ne ze dne na den pro­fil a tím pádem i živ­nost a začne ji postup­ně obí­rat i o sou­kro­mí... Pozoruhodný a sym­pa­tic­ky ote­vře­ný náhled do živo­ta mla­dých dívek, co se nevá­ha­jí obna­žo­vat a de fac­to pro­sti­tu­o­vat na webu s ano­nym­ní­mi uži­va­te­li, je nato­če­ný pře­kva­pi­vě dyna­mic­ky a s citem pro čer­ný humor i bizar­nost někte­rých sexu­ál­ních úchy­lek veli­ce schop­ný­mi tvůr­ci, kte­ří se jím chytře vyja­dřu­jí k sou­čas­né­mu sta­vu živo­ta na inter­ne­tu a stre­a­mo­va­cích služ­bách. Působivá je i skvě­le vysta­vě­ná záplet­ka, během níž se hlav­ní hrdin­ka sta­ne obě­tí jaké­ho­si ďábel­ské­ho komplo­tu - kte­rý ale zůsta­ne bohu­žel nevy­svět­len, tak­že kdo ten komplot způ­so­bil a jak se mu to poved­lo, jsou otáz­ky, jež jsou záha­dou pone­cha­nou k vol­né inter­pre­ta­ci. Což je doce­la ško­da. (70%)

High Life (Claire Denis, USA/Francie/Německo/V.B./Polsko) - Těžko ucho­pi­tel­né, vláč­né a mimo­řád­ně nezá­živ­né vesmír­né dra­ma o sku­pi­ně trestan­ců, kte­ří si mís­to doži­vo­tí vybra­li služ­bu vědě, a oci­ta­jí se pro­to po zby­tek svých živo­tů na vesmír­né lodi ces­tu­jí­cí k čer­né díře, zatím­co se je pří­tom­ná dok­tor­ka (Juliette Binoche) sna­ží (sem tam i pro­ti jejich vůli) repro­du­ko­vat. Jestli to není sofis­ti­ko­va­ná umě­lec­ká kri­ti­ka psích mno­ží­ren na poza­dí bizar­ní his­tor­ky o tom, že lidé a divá zvěř k sobě nema­jí pří­liš dale­ko, tak nevím. Rozhodně to ale není dob­ře vyprá­vě­ný pří­běh, neb začí­ná neli­ne­ár­ně de fac­to od kon­ce, čímž pádem obe­re všech­no zbý­va­jí­cí dění (ode­hrá­va­jí­cí se ve fla­shbac­ku) o jaké­ko­li poten­ci­ál­ní napě­tí a dra­ma­tič­nost, pro­to­že všech­no vyzra­dí pře­dem. Už tak dost uta­ha­ný (a vzhle­dem k výše řeče­né­mu i extrém­ně před­ví­da­tel­ný) děj je pak ješ­tě zby­teč­ně naru­šo­ván poně­kud naho­di­lý­mi vzpo­mín­ka­mi hrdi­nů na jejich živo­ty na Zemi a dal­ší­mi izo­lo­va­ný­mi vsuv­ka­mi (veli­ce nepad­nou­cí scé­na s roz­ho­vo­rem s jakým­si věd­cem, ero­tic­ká pasáž z míst­nos­ti se sexu­ál­ním tre­na­že­rem...), aniž by exis­ten­ce těch­to sek­ven­cí měla něja­ké opod­stat­ně­ní, her­ci v čele s topor­ným Robertem Pattinsonem hra­jí vrchol­ně nesym­pa­tic­ké a otrav­né posta­vy, z nichž o vět­ši­ně se vůbec nic nedo­zví­te, veš­ke­ré myš­len­ky a význa­my jsou bru­tál­ně doslov­né, při­tom deva­de­sát pro­cent fil­mu je zou­fa­le o ničem, konec vyzní­vá do prázd­na a ani vizu­ál­ně to není žád­ný zázrak, tudíž tak nějak chy­bí důvod, proč se na to vůbec dívat. Příběh s tako­vým­to námě­tem by roz­hod­ně šlo vysta­vět hroz­ně zají­ma­vě, Claire Denis jej však svou nuce­ně umě­lec­kou vizí zašla­pa­la do země. (30%)

High Life
© Thunderbird Releasing

Maquia: When the Promised Flower Blooms (Mari Okada, Japonsko - Neskutečně sil­né a emo­ci­o­nál­ně půso­bi­vé ani­me fantasy-drama o spo­le­čen­ství nestár­nou­cích tka­dlen, kte­ré jsou jed­no­ho dne vyhná­ny do svě­ta oby­čej­ných lidí - když pak jed­na z nich, pat­nác­ti­le­tá Maquia, adop­tu­je lid­ské­ho novo­ro­zen­ce, tak dítě ros­te a stár­ne, zatím­co ona se nemě­ní. Jelikož je pro tka­dle­ny nezbyt­né se skrý­vat, musí se dvo­ji­ce hrdi­nů pře­sou­vat z mís­ta na mís­to, při­čemž jejich vztah se prů­běž­ně mění - pro Maquiu je chla­pec nej­pr­ve synem, pak bra­t­rem a nako­nec otcem, dokud se jejich ces­ty neroz­dě­lí. To vše na poza­dí roz­pa­du dří­ve moc­né­ho krá­lov­ství a blí­ží­cí se vál­ky. Překrásnému pří­bě­hu, efek­tiv­ně tema­ti­zu­jí­cí­mu sílu mateř­ské lás­ky, chy­bí ako­rát důsled­něj­ší zasvě­ce­ní do myto­lo­gie fan­ta­zij­ní­ho svě­ta a nao­pak pře­bý­vá nepří­liš pro­pra­co­va­ná ved­lej­ší linie s krá­lov­ským párem, všech­no ostat­ní je ale ori­gi­nál­ně vymyš­le­né, skvě­le napsa­né a při­ro­ze­ně dojem­né. (80%)

Mirai no mirai (Mamoru Hosoda, Japonsko) - Jemně, cit­li­vě a empa­tic­ky vyprá­vě­ný ani­me pří­běh z pohle­du čtyř­le­té­ho chlap­ce, jehož rodi­če si poří­dí dal­ší dítě, jemuž jsou nuce­ni věno­vat dost pozor­nos­ti, což klu­či­na neli­bě nese a pro­pa­dá se pro­to do růz­ných časo­vých a fan­ta­zij­ních rovin, kde mu pomá­ha­jí vyrov­nat se s nově vzniklou situ­a­cí růz­ní čle­no­vé jeho rodi­ny z dáv­né minu­los­ti i z blíz­ké budouc­nos­ti. Nádherně rea­li­zo­va­ný film s důra­zem na poe­ti­ku důvěr­ně zná­mých pří­hod z rodin­né­ho živo­ta, ori­gi­nál­ně oko­ře­ně­ných dět­skou fan­ta­zií a poda­ných nos­tal­gic­ky, dojem­ně a zábav­ně. Hlavní hrdi­na sice mís­ty půso­bí až zby­teč­ně moc ukři­če­ně a pro­tiv­ně, až na hra­ni­ci nesym­pa­tič­nos­ti, ale to je v této novin­ce od reži­sé­ra fil­mů Vlčí děti a Kluk ve svě­tě pří­šer také jedi­ná zásad­ní výt­ka. (80%)

Mirai no mirai
© Toho Company

The Man Who Killed Hitler and then The Bigfoot (Robert D. Krzykowski, USA) - Nejlepší je na tomhle fil­mu jeho bizar­ní název a Sam Elliott v hlav­ní roli badass důchod­ce, jenž ve dru­hé svě­to­vé zastře­lil Hitlera, a kte­ré­ho si v sou­čas­nos­ti, kdy vzpo­mí­ná na svou dáv­nou lás­ku, najme FBI k vysto­po­vá­ní a zabi­tí Bigfoota v kanad­ských lesích. Ani Elliottův herec­ký výkon, ani pře­kva­pi­vě sluš­ně nasní­ma­né a mís­ty i hez­ky reží­ro­va­né scé­ny (na pomě­ry ome­ze­né­ho roz­počtu) však bohu­žel nema­jí šan­ci obstát ve zce­la roz­pad­lém a nevy­rov­na­ném pří­bě­hu, kte­rý se sou­stav­ně vyhý­bá jaké­ko­li gra­da­ci, zjev­ně zce­la absurd­ní záplet­ku bere zby­teč­ně moc váž­ně a neu­mě­tel­sky zaha­zu­je všech­no to, co moh­lo být na ději zají­ma­vé. V pod­sta­tě se jed­ná o sla­bě vysta­vě­né a retrospek­tiv­ně vyprá­vě­né tor­zo mini­ma­lis­tic­ké váleč­né roman­ce na poza­dí dra­ma­tu o stár­nu­tí a hod­no­tě hrdin­ských činů, v níž úsměv­né a kra­tič­ké epi­zod­ky s Hitlerem a Bigfootem (plus jed­na izo­lo­va­ná nesmy­sl­ná pasáž s něja­kým Rusem a hole­ním vou­su, kte­rá se zbyt­kem fil­mu nijak nesou­vi­sí) tvo­ří jen naho­di­lé a zce­la nevy­u­ži­té odboč­ky. (30%)

The Wind (Emma Tammi, USA) – Minimalistické počát­ky osidlo­vá­ní divo­ké­ho zápa­du z pohle­du ženy, kte­rou v době man­že­lo­vy nepří­tom­nos­ti stra­ší démon z pré­rie. Psychologicky vysta­vě­né­mu horo­ru slu­ší neli­ne­ár­ní vyprá­vě­ní, pře­ska­ku­jí­cí pře­kva­pi­vě pře­hled­ně mezi něko­li­ka časo­vý­mi rovi­na­mi, v nichž se postup­ně sys­te­ma­tic­ky odkrý­va­jí tragé­die dvou spřá­te­le­ných man­žel­ských párů. Nadprůměrní her­ci i nad­prů­měr­ná režie, úspěš­ně se sna­ží­cí budo­vat napě­tí a tajem­no, aniž by při­tom upa­da­la do ruti­ny nebo uka­zo­va­la pří­liš mno­ho. Spíš jde o sice psy­cho­lo­gic­ké dra­ma než o horor, ale chytře a schop­ně rea­li­zo­va­né. Vtipné je, že film točí­cí se kolem žen­ských hrdi­nek, kte­rý reží­ro­va­ly a napsa­ly také ženy, je v pod­sta­tě o tom, jak to ty hrdin­ky nema­jí v hla­vě v pořád­ku. (70%)

The Wind
Photo © Soapbox Films

Aniara (Pella Kågerman, Hugo Lilja, Švédsko) – Poctivě nato­če­né a půso­bi­vě napsa­né sci-fi o něko­li­ka tisí­cích pasa­žé­rech smě­řu­jí­cích na Mars ve vesmír­né lodi, kte­rá musí po neho­dě a vychý­le­ní z kur­zu zaho­dit veš­ke­ré pali­vo. Následná mno­ha­le­tá ody­sea, sle­du­jí­cí zánik lid­ské civi­li­za­ce pro­střed­nic­tvím pro­mě­ňu­jí­cí se atmo­sfé­ry v izo­lo­va­ném spo­le­čen­ství pone­cha­ném napo­spas, v němž postup­ně zmí­rá nadě­je i smy­sl exis­ten­ce, skvě­le budu­je pár zásad­ních postav (zejmé­na hlav­ní hrdin­ku) i svět, v němž se děj ode­hrá­vá. Pod efekt­ním povr­chem lze dokon­ce vyčíst i myš­len­ko­vě hlu­bo­kou, pro­vo­ka­tiv­ní a nekom­pro­mis­ní vizi, jejíž rea­li­za­ci však poně­kud podrá­ží nohy ta sku­teč­nost, že pří­běh pří­liš dlou­ho setr­vá­vá na jed­nom mís­tě, téměř negra­du­je, a na kon­ci, když se to všech­no sna­ží narych­lo dohnat, nene­chá dost pro­sto­ru finál­ním devas­tu­jí­cím obra­zům na to, aby stih­ly dosta­teč­ně zare­zo­no­vat. (70%)

Monster (Jong-ho Heo, Jižní Korea) - Hodně zvlášt­ní a prů­měr­ně nato­če­ný mix akč­ní­ho his­to­ric­ké­ho fil­mu, krva­vé­ho horo­ru se zabi­jác­kým mon­strem a dement­ní kome­dií, v níž čle­no­vé jakési kon­spi­rač­ní sku­pi­ny tero­ri­zu­jí oby­va­te­le měs­ta domně­lý­mi úto­ky krve­lač­né pří­še­ry, aniž by tuši­li, že v lese za měs­tem žije pří­še­ra sku­teč­ná. Pro cel­ko­vou atmo­sfé­ru jsou sig­ni­fi­kant­ní hlav­ní hrdi­no­vé, dva brat­ři a dospě­lá dce­ra jed­no­ho z nich, při­čemž oba muži mají být jed­nak kome­di­ál­ní posta­vy nemotor­ných neši­ků a záro­veň býva­lí čle­no­vé krá­lov­ské gar­dy, pro­fe­si­o­nál­ní bojov­ní­ci a mistři bojo­vých umě­ní, což nejde úpl­ně dohro­ma­dy. Až na nepří­liš funkč­ní humor jde o povět­ši­nou doce­la efekt­ní a zábav­nou vykrá­dač­ku vše­ho mož­né­ho s hezkou kame­rou, boha­tou výpra­vou a sluš­ný­mi tri­ky, v níž se bohu­žel dost tlu­če sna­ha o seri­óz­ní dra­ma­tic­ké poje­tí s kome­di­ál­ní nad­sáz­kou. (60%)


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,56902 s | počet dotazů: 249 | paměť: 72211 KB. | 20.04.2024 - 11:17:43