Spolupracujeme s:  IZDoprava.cz | MujTip.Info | Tři Týpci | X-Box-hry | Simca's web

Qu’est-ce qu’on a fait au Bon Dieu? / Co jsme komu udělali?





Qu’est-ce qu’on a fait au Bon Dieu? / Co jsme komu udě­la­li?
Ohodnoťte člá­nek

Nevím, jest­li je to náho­da nebo osud, že zrov­na ve dnech, kdy nábo­žen­ský fana­tis­mus dosa­hu­je v zemi gal­ské­ho kohou­ta tra­gic­kých roz­mě­rů, jsem vidě­la tuto pod­le recen­zí i divá­ků nej­lep­ší fran­couz­skou kome­dii posled­ní doby. Možná, že není vhod­né o ní zrov­na teď psát, ale také je mož­né, že ji brzy bude nebez­peč­né pro­mí­tat i v sou­kro­mí, a pro­to vám o ní něco málo povím, dokud je čas. Tahle kome­die totiž není jen neko­rekt­ní, ale bru­tál­ně se navá­ží do xeno­fo­bie, tra­di­cí, před­sud­ků a raso­vé a nábo­žen­ské neto­le­ran­ce. Ale také je to milý film o vzta­zích uvnitř jed­né rodi­ny a o tom, že sku­teč­nos­ti, kte­ré se nám na dru­hých nelí­bí, nám nemu­sí brá­nit, abychom je měli rádi.

Claude a Marie Verneuilovi jsou svým zalo­že­ním pro­vinč­ní milov­ní­ci sta­ré Francie, prak­ti­ku­jí­cí kato­lí­ci a ve svém oko­lí pla­tí za váže­né obča­ny. Mají čty­ři dce­ry: Isabelle, Odile, Ségolène a Laure. Při jejich výcho­vě se vždy sna­ži­li uplat­ňo­vat kon­zer­va­tiv­ní meto­dy a sna­ži­li se jim vští­pit správ­né hod­no­ty – tedy ty jejich. Dnešní doba ale Verneuilovy kon­fron­tu­je s mno­ha věc­mi, kte­ré roz­hod­ně nejsou pod­le jejich gusta, napří­klad s mul­ti­kul­tur­ní nebo nábo­žen­skou tole­ran­cí a s podob­ný­mi výmys­ly. Přesto se Verneuilovi sko­ro pokaž­dé při­nu­tí tyto změ­ny chá­pat, i když jim mnoh­dy při­pra­vu­jí těž­ké život­ní zkouš­ky. Už muse­li skous­nout tři svat­by, kte­ré roz­hod­ně neby­ly pod­le jejich před­stav. První dce­ra si totiž vza­la mus­li­ma, dru­há Žida a tře­tí Číňana. Poslední nadě­jí na svat­bu v kos­te­le před­sta­vu­je nejmlad­ší dce­ra, kte­rá, ale­lu­ja, potka­la kato­lí­ka. Jenže… (srov. CinemArt)

Jak by bylo na svě­tě hez­ky, kdy­by i ve sku­teč­nos­ti lidé doká­za­li při­jí­mat své odliš­nos­ti s humo­rem a nad­hle­dem a nemu­se­li se bát dělat si svo­bod­ně legra­ci…

Tři krás­né ženy z dob­ré kato­lic­ké rodi­ny se jako na potvo­ru pro­vda­ly za Žida, Araba a Číňana. A když se tato sesta­va sejde u jed­no­ho sto­lu, naráž­ky a uráž­ky na sebe nene­cha­jí dlou­ho čekat. Manžílci se navá­že­jí jeden do dru­hé­ho („fala­fe­lá­ku“, „žlu­ťá­ku“ a „vopi­čá­ku“ jsou jen roz­jez­do­vé titu­ly), a rodi­čům jdou na ner­vy všich­ni měrou stej­nou, tedy vrcho­va­tou. Patriarchovi-patriotovi obzvlášť.

Claude: „Cože? Já a rasis­ta? Copak jsem nedal tři ze svých čtyř dcer imi­gran­tům?“

Jenže není všech­no rasis­mus, co se škád­lí­vá, jak se uká­že, když jde do tuhé­ho. A do toho začne jít, když se rodi­če roz­ho­dou pro odváž­ný smí­r­čí čin a pozvou dce­ry i s jejich růz­no­ba­rev­ný­mi part­ne­ry na štěd­ro­ve­čer­ní veče­ři. Všichni se moc těší. (Rachid: „Bruce Lee a rabín Jákob taky dora­zej?“ / David: „A při­je­de taky Jackie Chan a Arafat?“ / Chao: „Cože? Vánoce s Kaddáfím a Netanjahu?“ Ségolène: „To není sran­da!“) Mamka Marie si ovšem může nohy ubě­hat, aby kaž­dé­mu uva­ři­la, co v jeho domo­vi­ně tra­dič­no jest, a tať­ka Claude se vší silou sna­ží být korekt­ní. Ti dva vlast­ně pro­ti při­stě­ho­val­cům nic nema­jí, jenom by je nemu­se­li mít doma. Jako kaž­dí rodi­če sní o tom, že živo­ty jejich dětí budou psá­ny úhled­ným pís­mem na rov­ných řád­cích. Všechny nadě­je vklá­da­jí do čtvr­té dce­ry Laure, kte­rou plá­nu­jí spá­ro­vat s koneč­ně kva­lit­ním kato­lic­kým kusem. („Bože, ten je voš­k­li­vej,“ zasté­ná Claude, když pekel­ný Xavier při­jde na námlu­vy. „Vypadáš skvě­le, chlap­če“ kon­t­ru­je Marie.)

Jenže naděj­ná dcer­ka už zada­ná je. A coby zada­ná, pří­mo zasnou­be­ná. Její vyvo­le­ný se jme­nu­je Charles a je herec. A čer­noch. S dre­dy. Pro Verneuilovy je to posled­ní rána. (Charles: „Řeklas jim, že jsem čer­nej? Tvůj otec vypa­dá na infarkt.“ Claude: „S vámi bude­me mít kom­plet­ní barev­nou šká­lu.“ Charles: „Klika, že nemá­te ješ­tě pátou dce­ru. Ta by si urči­tě našla Roma.“) Krize si žáda­jí kri­zo­vá řeše­ní. Popudlivý bedu­ín Rachid, kre­a­tiv­ní Izraelita David a žlu­tý per­fek­ci­o­nis­ta Chao vytáh­nou pod hes­lem „jeden za všech­ny, všich­ni za rodi­nu“ na kří­žo­vou výpra­vu s cílem zachrá­nit zdra­vý rozum vyže­ně­ných rodi­čů a život­ní štěs­tí pomý­le­né Laure tím, že doká­žou, že afro­a­me­ric­ký vetře­lec je ve sku­teč­nos­ti plno­krev­ný kurev­ník. Jenomže očer­nit čer­no­cha je těž­ší, než se zdá­lo, neboť má svě­do­mí čis­té jako pad­lý sníh a jako nej­vět­ší rasis­ta ze všech se nako­nec vybar­ví jeho otec­ko André. (Charles: „Rodiče Laure jsou oprav­du tole­rant­ní. A její sest­ry si vza­ly Žida, Araba a Číňana.“ André: „Co je to sak­ra za rodi­nu!? To sou ňáký komu­nis­ti?“)

Marie: „Prostě to vidím čer­ně.“
Claude: „Černočerně.“

Scénář se rov­nou měrou stre­fu­je do všech zastou­pe­ných kul­tur a nešet­ří ani kato­lic­ké kří­d­lo. Claude a Marie jsou za to, že při­pus­ti­li inva­zi cizin­ců do kru­hu rodin­né­ho, ter­čem pomluv far­ní­ho spo­le­čen­ství sva­tých, kte­ré je za jejich zády pře­křti­lo na Benettonovi (naráž­ka na United Colors of Benetton) a farář je při­hřá­tý mou­las, kte­rý během zpo­vě­di sur­fu­je po inter­ne­tu a oveč­ky jsou mu u… kra­de­né. Naopak Verneuilovic zeťo­vé si sice ces­tou na půl­noč­ní nadá­va­jí do vlezdo­pr…, pak se ale před­há­ně­jí, kdo bude v kos­te­le líp zpí­vat. Jen jed­nu, ale pod­stat­nou věc mají totiž spo­leč­nou – milu­jí své fran­couz­ské man­žel­ky a všech­no, co k nim pat­ří. Tedy i jejich rodi­če.

Některé pasá­že jsou poně­kud hrub­ší­ho zrna (ale ruku na srd­ce – kdo si nikdy nepo­mys­lel, že obříz­ku může v dneš­ní době prak­ti­ko­vat už jen stře­do­vě­ká ver­bež?), ovšem roz­hod­nu­tí ang­lo­sas­kých dis­tri­bu­to­rů pro boj­kot toho­to fil­mu kvů­li rasis­mu nelze ozna­čit jinak, než jako hloupost a zabed­ně­nost (do čes­kých kin se kupo­di­vu dostal, byť s ratingem 12+). Vzájemné špič­ko­vá­ní je nosi­te­lem humor­né strán­ky, pří­běh se ale ode­hrá­vá pod ním, v rodi­ně, jejíž čle­no­vé se i přes vzá­jem­né odliš­nos­ti mají rádi, a když o něco jde, pomá­ha­jí si a sto­jí při sobě. A ve kte­ré rodi­ně něco není? Třeba to, že Claude věší na stě­ny straš­li­vé maza­ni­ce pře­cit­li­vě­lé Ségolène jenom, když má dotyč­ná dce­ra při­jít na návště­vu, je vlast­ně úsměv­ná malič­kost.

Jakkoli je u Verneuilových pří­tomno pět odliš­ných kul­tur, není mezi nimi ani jeden fana­tik, ať už jde o stra­vo­va­cí návy­ky nebo nábo­žen­ské vyzná­ní. Zatímco dce­ry ani zeťo­vé pro­blém nema­jí, Claude a Marie se trá­pí otáz­kou, v čem udě­la­li chy­bu, že jejich sen o doko­na­los­ti vzal za své. (Claude: „Tys pros­tě byla při nábo­žen­ský výcho­vě neob­lom­ná. To bylo samý ´miluj bliž­ní­ho své­ho´. A tady máme násled­ky!“) Že chy­bu neu­dě­la­li, jenom život pros­tě není nikdy tako­vý, jaký bychom si přá­li, je ani nena­pad­ne.

Odile: „Jenom tě pro­sím, vynech dis­ku­se o tra­fi­kan­tech. Snad nechci tak moc. A když někdo při­jde s klišé o Židech, že obsa­di­li všech­na média a zub­ní labo­ra­to­ře, tak na to nere­a­guj.“
David: „OK. Domluveno. Ale jest­li se budou navá­žet do Izraele tak jim nako­pu.“

Snímek je sice z val­né čás­ti posta­ven na kon­ver­zač­ním humo­ru, v někte­rých mís­tech je však neče­ka­ně sil­ný. Pěkná je napří­klad pasáž, kdy se zeťo­vé odre­a­go­vá­va­jí po vánoč­ní veče­ři sta­vě­ním mul­ti­kul­ti sně­hu­lá­ka, mráz zas člo­vě­ku pře­běh­ne po zádech, když před­vá­dě­jí tchá­no­vi, jak umí Marseillaisu, jejíž text není dva­krát míru­mi­lov­ný.

Vraťme se ješ­tě k ději. Vyhlídka na dal­ší barev­ný odstín v rodi­ně rodi­če zdr­tí nato­lik, že Marie začne dochá­zet k psy­cho­lo­go­vi (kte­rý ji na roz­díl od kně­ze vyslech­ne) a Claude, jehož uklid­ňu­je seká­ní dře­va, začne kácet stro­my. Napětí v domě se stup­ňu­je nejen kvů­li tomu, že se blí­ží Jour J, ale pře­de­vším pří­jez­dem ženi­cho­vy famí­lie, kte­rá je v poho­dě, až na náčel­ní­ka Andrého, kte­rý vytá­čí hlav­ně hos­ti­te­le. I zde se ale uká­že, že když mají pro­blémy děti, vzá­jem­né tať­kov­ské před­sud­ky jsou najed­nou nepod­stat­né.

Qu’est-ce qu’on a fait au Bon Dieu? samo­zřej­mě není fil­mem pro kaž­dé­ho. Určitě jej neo­ce­ní hyper­ko­rekt­ní jedin­ci a fana­ti­ci jaké­ho­ko­li dru­hu, dobrou tře­ti­nu nará­žek zas neroz­klí­ču­je ten, kdo nemá ale­spoň základ­ní pově­do­mí o zastou­pe­ných kul­tu­rách a nábo­žen­stvích. A hlav­ním před­po­kla­dem pro to, aby ten­to film spl­nil svůj účel, tedy poba­vil a snad i tro­chu potě­šil, je nad­hled.

Chao: „Afričani hod­ně jedou v těch fin­go­va­nejch svat­bách.“
David: „A Číňani snad ne?“
Chao: „Taky, ale von je Afričan. Naštěstí. Nechtěl bych v rodi­ně dal­ší­ho Číňana.“
Radich: „A já Araba. Nedej Bože Marokánce.“
David: „To chá­pu. Bejt to Aškenáz, tak ho zabi­ju.“

Převzato z Blogu autor­ky

↓ Komentáře k článku ↓

Související příspěvky:

  • Co jsme komu udělali? (2014)29. října 2014 Co jsme komu udělali? (2014) Francouzské komedie bývaly svého času slušným pojmem, který zaručoval velmi dobrou zábavu. Jen si vzpomeňte na všechny ty Fantomasy, Četníky, Asterixe, apod. Koneckonců i dnes se v zemi […]
  • Dejte mi pokoj - 60 %6. května 2015 Dejte mi pokoj - 60 % Tak tohle marné přání vyslovuje Michel Leproux, když už ho všichni kolem dohání k šílenství. Tento vášnivý milovník hudby a sběratel starých gramodesek totiž našel na bleším trhu […]
  • Jean Reno a Christian Clavier natočili nové Návštěvníky v Česku První klapka padla před rokem na hradě Pernštejn13. dubna 2016 Jean Reno a Christian Clavier natočili nové Návštěvníky v Česku První klapka padla před rokem na hradě Pernštejn První klapka bláznivé francouzské komedie Návštěvníci 3: Revoluce padla přesně před rokem 13. dubna 2015 na jihomoravském hradě Pernštejn. Film navazuje na legendární a populární komedii […]
  • Kouzelný atlas - Putování časem - Královna Marie Terezie - kniha19. května 2017 Kouzelný atlas - Putování časem - Královna Marie Terezie - kniha Dvanáctiletá holka jménem Bára se s rodiči z Prahy přestěhovala na venkov a tak trochu jí to vadí. Ovšem na druhé straně s koupí rodinného domu získala i kočku Barču. Navíc vlastní […]
  • Samba (2014)4. srpna 2015 Samba (2014) Režisérský tandem Toledano - Nakache se po velkém úspěchu filmu Nedotknutelní znovu vrhl do specifického žánru komedie, která citlivě reflektuje důležité sociální otázky. A v hlavní roli […]
  • 5. února 2007 Goyovy přízraky - Recenze Miloš Forman, živoucí režisérská legenda se zvučným jménem. Jako jedni z mála vyvolených jsme mohli zhlédnout nové dílo tohoto velikána, které nese název Goyovy přízraky. Tento film má u […]
  • The Messenger (2009)27. července 2014 The Messenger (2009) Válka je svinstvo, takřka nikdo ji nikdy nechce, přesto existuje a je stará asi jako lidstvo samo. Pozitivní vize humanitně uvažujících jedinců z počátku dvacátého století s poukazem na […]
  • Do posledního dechu - 60 %29. ledna 2016 Do posledního dechu - 60 % Odvaha a pořádná dávka zkušeností nechybí hlavním hrdinům filmu, který připomíná skutečnou událost z roku 1952. Pro někoho to je už doba „pravěku“, ale skuteční hrdinové se rodí v každé […]
  • Recenze Hranaři - 40 %.6. prosince 2011 Recenze Hranaři - 40 %. Nový film režiséra Tomáše Zelenky je dle tvůrců thriller o korupci a politice. Já bych film charakterizovala jak český thriller s pohádkovým koncem, který je o lidech žijících na hraně […]
  • Rudý úsvit | Red Dawn [45%]21. února 2013 Rudý úsvit | Red Dawn [45%] Remaky to mají relativně těžké. I když je jich v poslední době požehnaně, málokterý dokázal dostát kvalitám předlohy, natož ji vůbec překonat. U remaku Rudého úsvitu z roku 1984 to platí […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


WP Facebook Auto Publish Powered By : XYZScripts.com
X
Reklama
loading...