V nitru Llewyna Davise / Inside Llewyn Davis - 85 %

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Napsat recen­zi na jaký­ko­liv film brat­ří Coenů se zdá být jed­no­du­chou zále­ži­tos­tí, poně­vadž jejich sním­ky jsou tak obsáh­lé, že si v nich může­me najít spous­tu odbo­ček a názo­rů. Opak je prav­dou a u Inside L. Davis to pla­tí dvoj­ná­sob­ně. Recenze a komen­tá­ře, kte­ré se dogma­tic­ky vydá­va­jí za jas­né hla­sa­te­le toho „pra­vé­ho význa­mu“, mi při­jdou scest­né. Proto jsem roz­ho­dl, že ten­to člá­nek bude spí­še tako­vou slov­ní medi­ta­cí nad tím, co film obsa­hu­je, jak půso­bí a jak fun­gu­je.

Jestli se sní­mek bude či nebu­de líbit širo­ké veřej­nos­ti, nedo­ká­žu odhad­nout. Coeni jsou pro něko­ho bohy a pro dru­hé­ho zase pře­ce­ňo­va­ný­mi neu­mě­te­li. Osobně se při­klá­ním k té prv­ní čás­ti, samo­zřej­mě se zdra­vým odstu­pem. Filmy jako Big Lebowski či Fargo se sta­ly kul­tov­ní­mi a jsou defak­to nesmr­tel­né, tak­že jejich vliv na vývoj ame­ric­ké­ho nezá­vis­lé­ho fil­mu a cel­ko­vé svě­to­vé kine­ma­to­gra­fie, je neza­mě­ni­tel­ný. V nit­ru L. D. je pod­le mého názo­ru jenom tako­vou chvil­ko­vou son­dou do duše uměl­ce, kte­rý bez­mezně věří v to, že jed­nou bude vel­kým zpě­vá­kem. A nejed­ná se jenom o hud­bu, míra fil­mo­vé­ho sdě­le­ní je dale­ko vět­ší a pře­sa­hu­je hra­ni­ce pří­bě­hu. V opti­mis­tic­kém pohle­du by se dalo říct, že jde o melan­cho­lic­ké vyob­ra­ze­ní nadě­je o spl­ně­ní lid­ské­ho snu.

Nacházíme se v New Yorku na počát­ku 60. let a od počát­ku sle­du­je­me život vel­ké­ho smo­la­ře Llewyna Davise. Folkový muzi­kant, kte­rý se sna­ží pro­ra­zit, hra­je v zapad­lé puti­ce, přespá­vá na gau­čích svým přá­tel a tak nějak se sna­ží pro­tlou­ci ke své­mu snu. Jak je vlast­ně Llewyn pre­zen­to­ván? Seznámíme se s cel­kem zají­ma­vým člo­věk, na jed­né stra­ně vypa­dá jako sym­pa­tic­ký člo­věk, kte­rý milu­je hud­bu a na té dru­hé je roze­rva­nou osob­nos­tí bez cíle a smys­lu vlast­ní­ho bytí. Co je prav­dou a co výmys­lem nebo fik­cí se vlast­ně ani nedo­zví­me. Máme mož­nost jenom vidět krát­ký výsek z uměl­co­va živo­ta. Charakter posta­vy se vyví­jí celý film a my s ním. Jsme svěd­ky těž­kos­tí, kte­rý­mi pro­chá­zí a i přes veš­ke­ré pro­blémy, pod­ra­zy a útra­pa­mi je nesku­teč­né, že se doká­že zno­va zved­nout a bojo­vat. V urči­tých situ­a­cích zabí­ha­jí tvůr­ci do své­ho typic­ké­ho absurd­na. Tentokráte to však nevy­zní­vá směš­ně nebo aspoň tragi­ko­mic­ky, nýbrž obra­zy vyvo­lá­va­jí pocit emo­ci­o­nál­ní­ho vypě­tí a sou­ci­tu.

Depresivní zvuk sta­ré kyta­ry nás neu­stá­le dopro­vá­zí a ani na chví­li nás nevy­trh­ne z letar­gie, kte­rou film navo­zu­je. Protagonista je bičo­ván nejen udá­lost­mi, ale i poča­sím, kte­ré tak doklá­dá meta­fo­ric­ký význam těž­kos­ti jeho živo­ta. Llewyn nemá, kde byd­let, jeho zná­má je s ním těhot­ná, otec je na tom zdra­vot­ně špat­ně a tak dále. Všechno sou­vi­sí se vším. V exte­ri­é­rech neu­stá­le prší nebo sně­ží, pros­tě vlád­ne nevlíd­né poča­sí. Svůj stesk a boj otis­ku­je do fol­ko­vých pís­ní, kte­ré mají ve spo­je­ní s detail­ně pro­pra­co­va­ným obra­zem nesku­teč­nou sílu. Hra stí­nů a cel­ko­vé roze­sta­vě­ní svět­la je pro­myš­le­né a navo­zu­je tajem­ně záhad­nou atmo­sfé­ru, kte­rá se táh­ne celým fil­mem kolem Llewynova „já“. V pod­sta­tě se nedo­zví­me, kdo ten Davis je zač, co dělal před tím a jak vůbec dopa­dl. Splnil se mu jeho sen? Nebo zemřel v tem­né ulič­ce za barem? Kdo ví, mož­ná prá­vě tato sku­teč­nost nevy­svět­le­ných sku­teč­nos­tí se může stát frustru­jí­cí.

Llewyn bych nako­nec při­rov­nal k člo­vě­ko­vi, kte­rý se nám zje­ví v živo­tě jenom na jeden den a pře­vrá­tí ho kom­plet vzhů­ru noha­ma a zase zmi­zí. To pla­tí i o ved­lej­ších posta­vách, kte­ré svým cho­vá­ním, kte­ré je mnoh­dy vůči Llewynovi dosti odta­ži­té, vykres­lu­jí dal­ší cha­rak­te­ro­vé vlast­nos­ti hlav­ní­ho hrdi­ny. Coeni zob­ra­zu­jí jak těž­kou dobu, tak i ztra­ce­nost umě­lec­ké duše, kte­rá se sna­ží pro­tlouct. Drsně před­sta­vu­jí ces­tu za snem, kte­rá není vydláž­dě­ná a mnoh­dy sje­de do bažin a někdy se ten sen doslo­va vypa­ří pod náno­sem klac­ků, kte­ré pada­jí na ces­tu. Pravdivě vykres­li­li osa­mo­ce­nost člo­vě­ka, kte­rý para­dox­ně hra­je pro masy poslu­cha­čů, ale v pro­blé­mech a svých vnitř­ních sou­bo­jích je vždy sám. Llewyn je fil­mem o fol­ku, o lás­ce k hud­bě, o ces­tě za snem, o neú­spě­chu, o hle­dá­ní sama sebe. „Wouldn’t mind the han­ging, But the lay­in“ in a gra­ve so long, poor boy.“ Vystihuje pod­le mě jas­nou nála­du fil­mu. Kdo z nás nezná něja­ké­ho Llweyna Davise a nechtě­li bychom jim být my sami? Nemít domov, nemít jis­to­ty, nemít pení­ze, nemít vůbec nic, jen kyta­ru a pocit napros­té svo­bo­dy?

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře