30 zásadních rolí Rudolfa Hrušínského

Před tři­ce­ti lety zasáh­la Česko mimo­řád­ně smut­ná zprá­va, že nás ve věku 73 let opus­til jeden z nej­vět­ších čes­kých her­ců všech dob Rudolf Hrušínský. Tento nej­slav­něj­ší člen slav­né­ho herec­ké­ho rodu po sobě zane­chal neu­vě­ři­tel­né množ­ství parád­ně zahra­ných diva­del­ních, fil­mo­vých a tele­viz­ních rolí. Jeho fil­mo­gra­fie čítá pes­trou šká­lu postav od milov­ní­ků v raných letech přes role kome­di­ál­ní až po nároč­né dra­ma­tic­ké úlo­hy. Pojďme si tedy ke smut­né­mu výro­čí úmr­tí toho­to herec­ké­ho veli­ká­na při­po­me­nout tři­cít­ku jeho nej­zá­sad­něj­ších rolí, mezi nimiž najde­me nejen role hlav­ní, ale i ved­lej­ší, avšak výraz­né role.

Lízin let do nebe (1937) / Lízino štěstí (1939), Jarka Rejlek

Hrušínský před kame­rou debu­to­val v sedm­nác­ti letech v adap­ta­ci romá­nu Líza Irovská Růženy Utěšilové. V pří­bě­hu sirot­ka Lízy (Zdenka Sulanová), kte­rá se v obci Ptačice, rodiš­ti své­ho otce, stá­vá „obec­ním děv­če­tem“ a vět­ši­na míst­ních na ni pohlí­ží skr­ze prs­ty, se talen­to­va­ný mla­dík před­sta­vil v roli syna míst­ní­ho sta­ros­ty Jarky Rejlka, kte­rý je v Ptačičích Líziným nej­lep­ším kama­rá­dem a ochrán­cem. Pro vel­ký úspěch se film o dva roky poz­dě­ji dočkal pokra­čo­vá­ní Lízino štěs­tí, ve kte­rém Hrušínského Jarka sehra­je rov­něž důle­ži­tou roli, když se po Lízině svat­bě s dok­to­rem Tomášem Lepařem (Ladislav Boháč) poku­sí o sebe­vraž­du. Přestože se jed­ná o ukáz­ko­vou čer­ve­nou kni­hov­nu, je to zají­ma­vý doku­ment o tom, jak začí­na­ly dvě budou­cí vel­ké herec­ké osob­nos­ti (s Hrušínským tu debu­to­val i pat­nác­ti­le­tý Josef Kemr).

Cesta do hlubin študákovy duše (1939), septimán Jan Vaněk

Mezi sep­ti­má­ny v nestár­nou­cí kome­dii Martina Friče záři­la tako­vá herec­ká esa jako Ladislav Pešek nebo František Filipovský. Hrušínský byl sice teh­dy méně zku­še­ný než oni, herec­ky jim však byl více než vyrov­na­ným part­ne­rem. V pří­bě­hu eru­do­va­né­ho, avšak nesmě­lé­ho pro­fe­so­ra pří­ro­do­pi­su Matulky (Jindřich Plachta), kte­ré­ho sep­ti­má­ni lstí dosta­nou ke stát­ni­ci, má hudeb­ně nada­ný stu­dent Jan Vaněk svou výraz­nou ved­lej­ší linii. Když v polo­le­tí pro­pad­ne z mate­ma­ti­ky, jeho otec (Gustav Hilmar) mu pro­dá kla­vír, aby měl čas na stu­di­um. Vaněk se však hudeb­ní čin­nos­ti nehod­lá vzdát a cho­dí hrát do kavár­ny a poté, co jej přís­ný otec uvi­dí, radě­ji ode­jde z domo­va. Zastání nalez­ne u mla­dé­ho pro­fe­so­ra češ­ti­ny Voříška (František Vnouček), kte­rý rov­něž hra­je na kla­vír.  Hrušínský byl teh­dy sice jen čer­s­tvě plno­le­tý, avšak už zde začí­na­lo být jas­né, že máme co do čině­ní s budou­cím panem her­cem.

Studujeme za školou (1939), student Karel Toman

V témže roce vytvo­řil Hrušínský ješ­tě jed­nu stu­dent­skou roli, ten­to­krát šlo o roli de fac­to hlav­ní (mezi stu­den­ty), zatím­co v Cestě do hlu­bin měl vět­ší pro­stor Peškův Kulík. Komedie Miroslava Cikána nás zave­de na praž­skou obchod­ní aka­de­mii, na níž despo­tic­ký pro­fe­sor Vlk (František Smolík) nutí stu­den­ty biflo­vat se z učeb­ni­ce mís­to toho, aby je při­pra­vo­val na budou­cí povo­lá­ní. Premiant tří­dy Karel Toman spo­leč­ně se dvě­ma kama­rá­dy (Josef Kemr, Vladimír Salač) na prázd­ni­no­vé pra­xi v obcho­dě poho­ří, pro­čež v novém škol­ním roce spo­leč­ně s dce­rou obchod­ní­ka Evou Vichrovou (Stella Májová), u její­hož otce (František Kreuzmann) onu pra­xi absol­vo­va­li, vyhlá­sí Vlkovi stáv­ku. Ješitný pro­fe­sor však trvá na tom, aby oba viní­ci byli potres­tá­ni. Karel se po neu­vá­že­né větě své mat­ky (Marie Blažková) roz­hod­ne skon­čit se živo­tem, což Vlka donu­tí, aby svůj pří­stup ke stu­den­tům i výu­ce pře­hod­no­til. Zejména s Kemrem, s nímž se sta­li dlou­ho­le­tý­mi přá­te­li, Hrušínský před­ve­dl skvě­lou herec­kou che­mii.

Noční motýl (1941), student Michal

Poslední Hrušínského stu­dent­ská role ve výbě­ru, opro­ti před­cho­zím však spí­še zápor­ná. V pří­bě­hu mla­dé vycho­va­tel­ky Marty Dekasové (Hana Vítová), kte­rá se kvů­li nešťast­né lás­ce sta­ne ze sluš­né dív­ky pro­sti­tut­kou, nabí­zí Hrušínského anti­hr­di­na Michal, kte­rý je do Marty jed­no­stran­ně zami­lo­ván, tra­gic­ké rozuz­le­ní, když ji na kon­ci fil­mu zastře­lí. Snímek Františka Čápa nám tak Hrušínského uká­zal ve zce­la nové polo­ze, se kte­rou si ovšem teh­dy jed­n­a­dva­ce­ti­le­tý herec pora­dil na výbor­nou (tak jako s kaž­dou rolí´).

Pancho se žení (1946), Pancho

Hrušínský nebyl jen herec a ve čty­ři­cá­tých letech se posta­vil i na opač­nou stra­nu kame­ry. Zatímco však roman­tic­ké dra­ma Jarní píseň (1944) pou­ze reží­ro­val, k o dva roky mlad­ší wes­ter­no­vé kome­dii záro­veň napsal i scé­nář a dokon­ce vytvo­řil titul­ní roli. Děj spo­čí­vá v tom, že krás­ná Rosita (Vlasta Matulová) má být pro­vdá­na za při­hlouplé­ho Pedra (Josef Kemr), s nímž se vzá­jem­ně nezna­jí, pro­čež ute­če z domo­va a potká­vá dob­ro­dru­ha Pancha, do kte­ré­ho se zami­lu­je, pro­čež násle­du­je pale­ta nej­růz­něj­ších záměn a jiných humor­ných situ­a­cí. Přestože ten­to sní­mek více­mé­ně zapa­dl pra­chem a zda­le­ka nedo­sá­hl tako­vé pro­slu­los­ti jako poz­děj­ší Limonádový Joe aneb Koňská ope­ra (1964) Oldřicha Lipského, může ten­to „wes­tern po čes­ku“ půso­bit jako dal­ší z důka­zů šíře a vše­stran­nos­ti Hrušínského talen­tu.

Hostinec „U kamenného stolu“ (1948), Spytihněv

Adaptace humo­ris­tic­ké­ho romá­nu Karla Poláčka byla jed­ním z posled­ních čes­kých fil­mů prvo­re­pub­li­ko­vé­ho stři­hu a pro Hrušínského zna­me­na­la jed­nu z posled­ních mla­dic­kých rolí. S bra­t­rem Tomášem (Svatopluk Beneš) tvo­ří Spytihněv neroz­luč­nou dvo­ji­ci, avšak má to háček v tom, že oba brat­ři spo­lu kvů­li dáv­né­mu klu­kov­ské­mu spo­ru nemlu­ví, pro­čež si dokon­ce poka­zi­li celou gra­ma­ti­ku. Když jejich strý­ce, bru­čoun­ské­ho hos­tin­ské­ho Tatrmuže (Saša Rašilov) opus­tí man­žel­ka (Jiřina Šejbalová) a on se pro­to uza­vře před celým svě­tem, chlap­ci pře­vez­mou hos­po­du a málem ji při­ve­dou na buben. Během jejich poby­tu u strý­ce se však záro­veň sezná­mí s dce­ra­mi pana rady Dyndery (Stanislav Neumann), při­nu­ce­né­ho svou ženou (Růžena Šlemrová) k přís­né die­tě, Alenou (Dagmar Sedláčková) a Věrou (Dagmar Frýbortová), v nichž nalez­nou zalí­be­ní a díky nimž se usmí­ří. Kuriozitou fil­mu je, že jed­no­ho ze soků, snobské­ho Gastona si zahrál Václav Špidla, otec ex-premiéra Vladimíra Špidly.

Dobrý voják Švejk (1956) / Poslušně hlásím (1957), Josef Švejk

Skokem do pada­sá­tých let se dostá­vá­me k Hrušínského vůbec nej­zná­měj­ší fil­mo­vé roli. Kdo by neznal Švejka, původ­ně obchod­ní­ka se psy a poz­dě­ji vojen­ské­ho slu­hu, kte­rý je uznán „ouřed­ním blbem“, avšak ve sku­teč­nos­ti se jed­ná o maza­né­ho pro­vo­ka­té­ra, kte­rý skr­ze svou před­stí­ra­nou blbost zrca­dlí hloupost ostat­ních. Satirický román Jaroslav Haška se dočkal hned něko­li­ka fil­mo­vých ztvár­ně­ní, avšak dvojdíl­ná ver­ze reži­sé­ra Karla Steklého je jed­no­znač­ně nej­zná­měj­ší a málo­kdo si doká­že před­sta­vit Švejka jinak než jako Hrušínského. V roli Švejka Hrušínský uplat­nil širo­kou šká­lu výra­zo­vých pro­střed­ků a doká­zal, že i když byl pri­már­ně dra­ma­tic­kým her­cem, smy­sl pro kome­di­ant­sví mu nechy­běl ani v nejmen­ším. Přestože byl Hrušínský jed­no­znač­nou domi­nan­tou celé­ho dvo­j­fil­mu, zdat­ně mu v prv­ním fil­mu sekun­do­val zejmé­na Miloš Kopecký jako felt­ku­rát Katz a ve dru­hém pak Jaroslav Marvan jako stráž­mis­tr Flanderka nebo Vlastimil Brodský jako maďar­ský voják.

Dařbuján a Pandrhola (1959), Pandrhola

Do výbě­ru Hrušínského zásad­ních rolí se dosta­ly i dvě fil­mo­vé pohád­ky. V té star­ší z nich, kte­rou pod­le před­lo­hy Jana Drdy nato­čil Martin Frič, ztvár­nil Hrušínský hlav­ní­ho zápo­rá­ka, lako­mé­ho a nena­žra­né­ho slád­ka Pandrholu, kte­rý na začát­ku odmít­ne pro­dat mlá­to na kaši haví­ři Kubovi Dařbujánovi (Jiří Sovák), aby nakr­mil svou počet­nou rodi­nu. Ten mu to však vrá­tí, když se za pomo­ci Smrťáka (Václav Lohniský) dá na dok­to­ři­nu a při jeho nemo­ci z něj vymá­mí jitr­ni­ce a pivo pro celou ves­ni­ci Kocandu. Zde už Hrušínský dáv­no nebyl štíh­lý mla­dí­ček, pro­čež se na pup­ka­té­ho Pandrholu fyzi­o­gno­mic­ky výbor­ně hodil.

Strach (1963) / Vrah skrývá tvář (1966) / Po stopách krve (1969) / Diagnóza smrti (1979), major Kalaš

V šede­sá­tých a sedm­de­sá­tých letech se fil­mo­vé detek­tiv­ky a kri­mi­nál­ky roji­ly jako hou­by po deš­ti. Mezi ty vůbec nej­zná­měj­ší pat­ři série detek­ti­vek Petra Schulhoffa s majo­rem Kalašem, kte­ré­ho před­sta­vo­val prá­vě Hrušínský (jedi­nou výjim­kou byl film Na kole­jích čeká vrah z roku 1970, kte­rý reží­ro­val Josef Mach a Kalaše hrál Jiří Sovák). Výtečně tem­né „Kalašovky“ odstar­to­va­ly v roce 1963 fil­mem Strach a vrcho­lu dosáh­ly o tři roky mlad­ší dru­ho­ti­nou Vrah skrý­vá tvář. V prv­ních dvou fil­mech Kalašovi asis­to­val nad­po­ru­čík Varga v podá­ní Radoslava Brzobohatého, kte­ré­ho ve sním­cích Po sto­pách krve (1969) a Diagnóza smr­ti (1979) nahra­di­li Vladimír Ptáček a Vilém Besser (ve výše zmí­ně­ném Na kole­jích čeká vrah Sovákovu Kalašovi sekun­do­val Jaromír Hanzlík). Filmy se neo­be­šly bez (zvláš­tě pro detek­ti­vy) nut­né ide­o­lo­gic­ké zátě­že, kte­rou se však tvůr­cům v čele se Schulhoffem poda­ři­lo utlu­mit na mini­mum.

Jeppe z vršku, Jeppe (1966)

Mezi fil­my (a jeden seri­ál) se dosta­la i jed­na diva­del­ní hra, ve kte­ré Hrušínský na prk­nech Národního diva­dla před­ve­dl abso­lut­ní herec­ké mis­trov­ství. Komedie nor­ské­ho dra­ma­ti­ka Ludviga Holberga vyprá­ví pří­běh sed­lá­ka Jeppeho, kte­rý frustra­ci z údaj­né nevě­ry své přís­né ženy utá­pí v alko­ho­lu, čehož vyu­ži­jí tři uro­ze­ní páni, kte­ří jej dosta­nou na zámek a udě­la­jí z něj vlád­ce pan­ství, při­čemž se baví jeho pro­mě­nou. Hrušínský zde mis­tr­ně pro­po­jil kome­di­ant­ství s živo­čiš­nos­ti, čímž si tuto roli při­vlast­nil. Odehrálo se však jen zhru­ba 60 repríz, jeli­kož Hrušínský v té době dostal svůj prv­ní infarkt a reži­sér Jaromíra Pleskot si bez něj si tuto hru  neu­měl před­sta­vit. Jeppeho man­žel­ku zde ztvár­ni­la Blažena Holišová, kte­rá se po boku Hrušínského obje­vi­la v poz­děj­ších letech hned něko­li­krát. Ze zázna­mu před­sta­ve­ní se docho­va­la nece­lá hodi­na, kte­rou pro­stří­ha­nou s roz­ho­vo­rem s Pleskotem Česká tele­vi­ze odvy­sí­la­la v roce 2009.

Rozmarné léto (1967), Antonín Důra

Jiří Menzel měl Hrušínského vel­mi v obli­bě a obsa­dil jej s výjim­kou osca­ro­vých Ostře sle­do­va­ných vla­ků (1966) a kome­die Na samo­tě u lesa (1976) do všech svých nej­zná­měj­ších fil­mů. Jednou z iko­nic­kých rolí, kte­ré Hrušínský vytvo­řil, je lázeň­ský mis­tr Důra, kte­rý trá­ví čas roz­ho­vo­ry se dvě­ma přá­te­li, majo­rem Hugem (Vlastimil Brodský) a abbém Rochem (František Řehák), při­čemž jejich idy­lu naru­ší návště­va kome­di­an­tů, kou­zel­ní­ka Arnoštka hra­né­ho Menzelem a krás­né pro­va­zo­chod­ky­ně Anny (Jana Preissová), do kte­ré se všich­ni tři přá­te­lé zami­lu­jí, což naru­ší nejen jejich vzá­jem­né vzta­hy, ale Důrovi se málem roz­bi­je i man­žel­ství s ženou Kateřinou (Míla Myslíková). Menzelova adap­ta­ce nove­ly Vladislava Vančury je dnes již fil­mo­vou kla­si­kou a Hrušínský na tom má nema­lý podíl, zejmé­na jeho věta „Tento způ­sob léta zdá se mi poně­kud nešťast­ným“ je vskut­ku okříd­le­nou repli­kou.

Čest a sláva (1968), rytíř Václav Rynda z Loučky

V Hrušínského fil­mo­gra­fii najde­me i jed­no polo­za­po­me­nu­té his­to­ric­ké dra­ma, kte­ré vznik­lo pod tak­tov­kou Hynka Bočana. Příběh z kon­ce tři­ce­ti­le­té vál­ky je opro­ti jiným his­to­ric­kým sním­kům mimo­řád­ně syro­vý, ať už drs­ný­mi scé­na­mi, nebo vul­gár­ní mluvou, pro­čež vyob­ra­ze­ní pozd­ní­ho stře­do­vě­ku půso­bí zce­la vĕr­nĕ. Hrušínský v hlav­ní roli neroz­hod­né­ho rytí­ře Ryndy, kte­ré­ho dvo­ji­ce poslů fran­couz­ské­ho krá­le (Karel Höger, Blanka Bohdanová) pře­mlou­vá k roz­pou­tá­ní povstá­ní pro­ti Habsburkům, půso­bil na jed­nu stra­nu drs­ně, avšak sou­čas­ně i niter­ně. Z fil­mu sálá jas­ná ale­go­rie na oku­pa­ci voj­sky Varšavské smlou­vy, pro­čež krát­ce po pre­mi­é­ře puto­val do tre­zo­ru na a tele­viz­ní obra­zov­ku se dostal až v roce 1991.

Spalovač mrtvol (1968), Karel Kopfrkingl

Vrcholnou dra­ma­tic­kou roli vytvo­řil Hrušínský v horo­ru Juraje Herze, kte­rý vzni­kl pod­le nove­ly Ladislava Fukse. Zaměstnanec kre­ma­to­ria Karel Kopfrkingl je na sklon­ku prv­ní repub­li­ky vzor­ným a spo­řá­da­ným otcem rodi­ny, avšak s nástu­pem pro­tek­to­rá­tu se mění nejen v pří­sluš­ní­ka NSDAP, ale pře­de­vším v pato­lo­gic­ké­ho vra­ha své milo­va­né rodi­ny. Hrušínský zde byl dia­me­t­rál­ně odliš­ný od ostat­ních rolí a půso­bil zde až neu­vě­ři­tel­ně sliz­ce, což ovšem doklá­da­lo jeho mimo­řád­nou herec­kou vše­stran­nost. Ani ten­to film se krát­ce po pre­mi­é­ře nevy­hnul vlo­že­ní do tre­zo­ru, čemuž mimo jiné dopo­moh­lo i obsa­ze­ní poz­děj­ší disi­dent­ky Vlasty Chramostové do role man­žel­ky Kopfrkingla, při­čemž její man­žel Stanislav Milota stál za kame­rou. Po obno­ve­né pre­mi­é­ře v roce 1990 se Spalovač mrt­vol stal kul­tem.

Skřivánci na niti (1969), důvěrník

Na samém kon­ci šede­sá­tých let si Hrušínský střih­nul ješ­tě jed­nu ukáz­ko­vě zápor­nou roli. Bezejmenný důvěr­ník, kte­rý v prv­ní polo­vi­ně 50. let na kla­den­ském šro­tiš­ti dohlí­ží na prá­ci pří­sluš­ní­ků „pora­že­né bur­žo­az­ní tří­dy“, se sice vůči bri­gád­ní­kům tvá­ří chá­pa­vě, avšak těm, kte­ří se pro­ti komu­nis­tic­ké­mu reži­mu ozvou, kon­krét­ně „Mlíkaři“ (Vladimír Ptáček), pro­fe­so­ru filo­so­fie (Vlastimil Brodský) a nako­nec i hlav­ní­mu hrdi­no­vi Pavlu Hvězdářovi (Václav Neckář), pořád­ně zava­ří.  A aby toho neby­lo málo, tak své pedo­fil­ní chout­ky uká­jí „péčí o hygi­e­nu“ mla­dič­ké Romky. Skřivánci se ani nedo­čka­li pre­mi­é­ry a pro svou ote­vře­nou kri­ti­ku reži­mu byli ihned na dva­cet let dáni do tre­zo­ru (pre­mi­é­ru měli až v roce 1990). Oscarový reži­sér Jiří Menzel tak u estab­lishmen­tu upa­dl v nemi­lost a ani Hrušínský to se sou­dru­hy za nor­ma­li­za­ce neměl leh­ké, jeli­kož v prv­ní polo­vi­ně sedm­de­sá­tých let jej čekal čtyř­le­tý zákaz.

Dým bramborové natě (1976), doktor Meluzin

Comebackovou roli při­ne­sl Hrušínskému legen­dár­ní reži­sér František Vláčil, kte­rý si jej do své­ho šes­té­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu (kte­rý pro něj rov­něž zna­me­nal návrat po něko­li­ka stře­do­me­tráž­ních sním­cích) doslo­va vyvzdo­ro­val. A udě­lal více než dob­ře, jeli­kož role intro­vert­ní­ho léka­ře - spe­ci­a­lis­ty, kte­rý se po letech v emi­gra­ci, kde zane­chal svou býva­lou ženu, vra­cí do své vlas­ti a zapad­lé ves­ni­ci při­jí­má mís­to obvod­ní­ho léka­ře, aby zde našel klid a rov­no­váhu, padla Hrušínskému s jeho mis­trov­stvím v herec­kém mini­ma­lis­mu jako uli­tá. Ve fil­mu sle­du­je­me, jak se dok­tor Meluzin (tak se jme­no­va­la i kniž­ní před­lo­ha Bohumila Říhy) postup­ně sží­vá s ven­ko­va­ny, kte­ří jej zpo­čát­ku nepři­jí­ma­jí, než pozna­jí, že to není jen skvě­lý lékař, ale i skvě­lý člo­věk. Comeback se vyda­řil a v násle­du­jí deká­dě šel Hrušínský z role do role.

Adéla ještě nevečeřela (1978), komisař Josef Ledvina

Na roz­díl od šede­sá­tých let, kte­rá pre­zen­to­va­la Hrušínského pře­váž­ně jako dra­ma­tic­ké­ho her­ce, v sedm­de­sá­tých a osm­de­sá­tých letech v jeho fil­mo­gra­fii pře­va­žo­va­ly kome­die. Jednu z nej­vý­raz­něj­ších kome­di­ál­ních rolí vytvo­řil Hrušínský v noto­ric­ky zná­mé paro­dii Jiřího Brdečky a Oldřicha Lipského. Zemitý poli­cej­ní komi­sař Ledvina, kte­rý milu­je čepo­va­nou Plzeň, lahůd­ko­vé buř­ty a Praha pro něj nemá tajem­ství, sekun­du­je slav­né­mu ame­ric­ké­mu detek­ti­vu Nicku Carterovi (Michal Dočolomanský) při vyšet­řo­vá­ní zmi­ze­ní psa hra­běn­ky Thunové (Květa Fialová), při­čemž při­jdou na sto­pu maso­žra­vé rost­li­ně Adéle, kte­rou vypěs­to­val zlot­ři­lý „bota­nik“ Matěj Kráčmera ali­as Zahradník (Miloš Kopecký). Na kon­tras­tu hero­ic­ké­ho Cartera s pří­zem­ním Ledvinou je demon­stro­vá­na roz­díl­nost ame­ric­ké a čes­ké kul­tu­ry.

Kulový blesk (1978), doktor Radosta

Hrušínského si výraz­ně oblí­bi­lo i duo otců Divadla Járy Cimrmana Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, tak­že když se prv­ně jme­no­va­ný popr­vé cho­pil režij­ní tak­tov­ky, nemohl Hrušínský v jeho debu­tu chy­bět. Právník Radosta je orga­ni­zá­to­rem dva­nác­ti­smě­ny nebo­li nej­vět­ší akce v ději­nách stě­ho­vá­ní, při­čemž na jeho mamu­tí kolo­toč se dosta­ne napří­klad psy­cho­log Vladimír Knotek (Josef Abrhám) se svou prag­ma­tic­kou ženou Věrou (Daniela Kolářová), důchod­ky­ně Anežka Jechová (Milada Ježková), oper­ní zpě­vák Bílek (Karel Kalaš), vyná­lez­ce ing. Severín (Smoljak), lékař Ječný (Svěrák) nebo postar­ší snou­ben­ci Bohumil Flieger (Bedřich Prokoš) a Jarmila Opatrná (Zita Kabátová). Hrušínský zde pod­le Svěrákových slov přes­ně pocho­pil roli Radosty, kte­ré­ho pojal s brit­skou suchos­tí i zápa­lem pro věc.

Zlatí úhoři (1979) / Smrt krásných srnců (1986), převozník Karel Prošek

Hned dvě auto­bi­o­gra­fic­ké povíd­ko­vé kni­hy Oty Pavla se dočka­ly zfil­mo­vá­ní, při­čemž v obou pří­pa­dech se tak­tov­ky cho­pil Karel Kachyňa. Zatímco o sedm let star­ší tele­viz­ní film Zlatí úho­ři se i přes fan­tas­tic­ký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatín­ka zamě­řo­val pře­váž­ně na jeho nejmlad­ší­ho syna „Prdelku“ (Martin Mikuláš), což bylo Pavlovo alter ego, ve fil­mo­vé Smrti krás­ných srn­ců už byl v cen­t­ru dění tatí­nek Popper, obchod­ní zástup­ce fir­my Electrolux, kte­ré­ho rov­něž skvě­le zahrál Karel Heřmánek. Spojnicí obou těch­to fil­mů je kro­mě auto­ra, reži­sé­ra a kru­té­ho osu­du židov­ské rodi­ny za nacis­tic­ké oku­pa­ce posta­va rodin­né­ho pří­te­le, ven­kov­ské­ho samo­ros­ta Proška, kte­ré­ho v obou pří­pa­dech ztvár­nil Hrušínský. Přestože se jed­ná o ved­lej­ší roli, Hrušínský tomu­to málo­mluv­né­mu podi­ví­no­vi dodal obrov­ské cha­risma.

Postřižiny (1980), doktor Gruntorád

Další výraz­nou ved­lej­ší roli vytvo­řil Hrušínský i v Menzelově adap­ta­ci kni­hy Bohumila Hrabala, poe­tic­ké kome­dii Postřižiny. Obvodní lékař a před­se­da správ­ní rady nym­bur­ské­ho pivo­va­ru má stej­ně jako její ostat­ní čle­no­vé sla­bost pro krás­nou, ale roz­pus­ti­lou paní slád­ko­vou Maryšku (Magda Vašáryová), při­čemž nevy­ne­chá pří­le­ži­tos­ti, aby si nepo­dal její­ho man­že­la slád­ka Francina (Jiří Schmitzer), zvlášť když mu může být zámin­kou jeho ukři­če­ný bra­tr Pepin (Jaromír Hanzlík). Jednou z nej­pů­vab­něj­ších scén této fil­mo­vé kla­si­ky je i moment, kdy Gruntorád usí­ná na prsu paní slád­ko­vé, což Hrušínský podal s noble­sou.

Pozor, vizita! (1981), bacilonosič Alois Prepsl

Začátek osm­de­sá­tých let při­ne­sl Hrušínskému i vel­mi výraz­nou hlav­ní roli v Kachyňově adap­ta­ci romá­nu Adolfa Branalda Vizita. Světoběžník Prepsl musí být sta­rá kole­na izo­lo­ván v nemoc­ni­ci, jeli­kož je baci­lo­no­si­čem břiš­ní­ho tyfu. Můžeme tedy sle­do­vat, jak se s tím muž, kte­rý byl celý život vol­ný jako pták, učí vyrov­ná­vat a to včet­ně čet­ných poku­sů o útěk. Později se spřá­te­lí nejen s ukli­zeč­kou Katkou (Blažena Holišová) a dez­in­fek­to­rem Kafkou (Josef Somr), ale pře­de­vším s mla­dič­kou Mankou (Veronika Jeníková) z dět­ské­ho domo­va, se kte­rou i přes věko­vý roz­díl zaži­je milost­né pnu­tí, a svým par­ťá­kem z poko­je dědou Bartůňkem (Ľudovít Greššo), kte­ré­ho jeho děti v čele s nej­star­ším Josefem (Miroslav Moravec) jen vyu­ží­va­jí, což mu Prepsl pomá­há řešit. V této roli před­ve­dl Hrušínský širo­kou šká­lu výra­zo­vých pro­střed­ků a to jak kome­di­ál­ních, tak dra­ma­tic­kých, pro­čež se Prepsl řadí mezi jeho život­ní role.

Tajemství hradu v Karpatech (1981), profesor Orfanik

Tři roky po Adéle, co ješ­tě neve­če­ře­la, při­šel ten­týž tým v čele s Jiřím Brdečkou a Oldřichem Lipským s vol­nou adap­ta­cí romá­nu Julese Verna Tajemný hrad v Karpatech. Obsazení bylo vel­mi podob­né, hlav­ním kla­ďa­sem hra­bě­tem Teleke z Tölökö byl opět Michal Dočolomanský a hlav­ním zápo­rá­kem baro­nem Gorcem z Gorceny nepře­kva­pi­vě Miloš Kopecký. Hrušínský zde ztvár­nil šíle­né­ho věd­ce Orfanika, kte­rý pro Gorce sestro­jí pří­stroj, kte­rý pomo­cí svě­tel­ných paprs­ků vytvá­ří ilu­zi sku­teč­nos­ti a jehož pomo­cí zhmot­ní již zesnu­lou oper­ní divu Salsu Verde (Evelyna Steinmarová), spo­leč­nou lás­ku Telekeho a Gorce. Hrušínský zde byl opět tro­chu jiný než v ostat­ních rolích a Orfanikovi dodal jis­tou psy­che­de­lič­nost.

Slavnosti sněženek (1983), pan Franc

„Jak by tady bylo krás­ně, kdy­by neby­ly ty děs­ný vosy“, to je již dnes zli­do­vě­lá repli­ka pana France, jed­no­ho ze dvou mys­liv­ců z Kerska, jimž je v páté Menzelově adap­ta­ci kni­hy Bohumila Hrabala věno­ván vět­ší pro­stor a kte­ré­ho ztvár­nil Hrušínský (tím dru­hým je dojem­ný sní­lek Leli hra­ný Jaromírem Hanzlíkem). Příběh spo­ru dvou mys­li­vec­kých spo­leč­nos­tí o to, komu bude pat­řit zabi­té divo­ké pra­se, což je nako­nec vyře­še­no kom­pro­mi­sem v podo­bě spo­leč­né hos­ti­ny, je divá­kům vel­mi dob­ře znám. Zároveň nahlí­ží­me i do Francova sou­kro­mí, když je doma neu­stá­le hubo­ván ukři­če­nou man­žel­kou (opět Holišová) a dce­rou (Blanka Lormanová). Franc by rád měl doma klid, pro­to čas­to utí­ká do hos­po­dy. Přestože se jed­ná natu­re­lem o pros­té­ho muže z lidu, Hrušínský mu doká­zal dodat hloub­ku mini­ma­lis­tic­kým pro­je­vem.

Tři veteráni (1983), Pankrác

Druhou fil­mo­vou pohád­kou, ve kte­ré jsme Hrušínského moh­li vidět, je sati­ric­ká adap­ta­ce stej­no­jmen­né pohád­ky Jana Wericha z kni­hy Fimfárum, pod kte­rou je scé­náris­tic­ky pode­psán Zdeněk Svěrák. Hrušínský si zde zahrál vyslou­ži­lé­ho dělo­střel­ce Pankráce, nej­star­ší­ho a nej­chytřej­ší­ho ze tří vete­rá­nů, kte­ré­ho však vál­kych­ti­vý Bimbác (Petr Čepek) nako­nec rov­něž vypro­vo­ku­je k vál­če­ní a věč­ně pasiv­ní Servác (Josef Somr) se k Pankrácovi při­dá. Tato skvost­ná fil­mo­vá pohád­ka dodnes neztrá­cí na aktu­ál­nos­ti a měla by být dětem pouš­tě­na povin­ně, jak­ko­liv ony zřej­mě nej­víc oce­ní ros­tou­cí nos prin­cez­ny Bosany (Vida Skalská Neuwirthová).

Rozpuštěný a vypuštěný (1984), otec Hlaváček

Detektivní kome­die, kte­rá dvo­ji­ci hlav­ních postav inspek­to­ra Václava Trachty (Jiří Zahajský) a prak­ti­kan­ta Jindřicha Hlaváčka (Marek Brodský) i někte­ré repli­ky pře­vza­la ze hry Divadla Járy Cimrmana Vražda v salón­ním kupé, byla dal­ším záře­zem pro Hrušínského v kate­go­rii ved­lej­ších, ale přes­to výraz­ných rolí. Hlaváčkův otec a haj­ný se spo­leč­ně s mat­kou Hlaváčkovou (kdo jiný než Holišová) při­ple­te k vyšet­řo­vá­ní vraž­dy (kte­rá je ve sku­teč­nos­ti pou­ze fin­go­va­ná) továr­ní­ka Bierhanzela (Jiří Kodet), při­čemž sehra­je důle­ži­tou roli, když svou puš­kou obrá­tí směr dre­zí­ny, kte­rá má něko­lik chudá­ků, kte­ří vinou „zázrač­né“ mas­ti při­šli o vla­sy, při­pra­vit o život. Hrušínský zde opět doká­zal, že pro něj neby­lo malých rolí.

Vesničko má středisková (1985), doktor Skružný

Společně se Švejkem nej­zná­měj­ší a dle mého i vrchol­ná Hrušínského kome­di­ál­ní role. Přestože dok­tor Skružný je až tře­tí nej­vět­ší posta­vou této kla­sic­ké hoř­ké kome­die po (mo)mentálně zao­sta­lém závoz­ní­ko­vi Otíku Rákosníkovi (János Bán) a jeho řidi­či Karlu Pávkovi (Marián Labuda), vede nejen v počtu zli­do­vě­lých hlá­šek. Skružný pří­mo ztě­les­ňu­je svě­rá­kov­skou poe­ti­ku, kdy doká­že na sla­bos­ti ostat­ních pohlí­žet s obrov­skou dáv­kou poro­zu­mě­ní. A přes­to­že pro ostat­ní vystu­pu­je v roli moud­ré­ho rád­ce, sám má vel­kou sla­bost pro krá­su čes­ké pří­ro­dy, ovšem při reci­ta­ci ver­šů z Máchova Máje se kochá i za volan­tem, pro­čež čas­to hava­ru­je. Myslím, že nejsem sám, komu se při vyslo­ve­ní jmé­na Hrušínský jako prv­ní vyba­ví ten­to moud­rý ven­kov­ský dok­tor, přes­to­že jeho pří­jme­ní ani jed­nou ve fil­mu neza­zní.

Malý pitaval z velkého města: Kasař (1986), kasař Josef Kořán

V mno­ha seri­á­lech se Hrušínský neob­je­vil a když už, tak ve ved­lej­ších rolích. Je tu však jed­na výjim­ka a tou je kri­mi­na­lis­tic­ký seri­ál Jaroslavů Dietla a Dudka Malý pita­val z vel­ké­ho měs­ta, kde se sice obje­vil pou­ze v jed­né epi­zo­dě, tři­nác­tý díl Kasař si však zce­la při­vlast­nil. 23x tresta­ný kasař Josef Kořán je vtip­ný sta­řík, kte­rý baví své oko­lí s výjim­kou kri­mi­na­lis­ty Libora Krejcárka (Jiří Krampol), kte­rý vyšet­řu­je jeho vykra­de­ní samo­ob­slu­hy, při­čemž Kořán zuby neh­ty kry­je své­ho kom­pli­ce, kte­rým je vychyt­ra­lá vdo­va Gabriela Melicharová (Věra Galatíková), Kořánova dosa­vad­ní druž­ka. Když jej tato dáma po návra­tu z věze­ní vyho­dí, uká­že se Kořánova melan­cho­lič­těj­ší strán­ka, když sko­čí pod tram­vaj. Právě v tom­to kon­tras­tu vese­lé slup­ky a tem­né­ho nit­ra se Kořán nej­ví­ce podo­bá Prepslovi a jed­ná se pro­to o roli tragi­ko­mic­kou, ve kte­ré však Hrušínský jako již tra­dič­ně obstál na jed­nič­ku.

Jak básníkům chutná život (1987), malíř Hubáček

Třetí „perestroj­ko­vý“ díl Básníků osob­ně pova­žu­ji za vrchol celé této hexa­lo­gie. Mladý lékař Štěpán Šafránek (Pavel Kříž) je kvů­li aver­zi pri­mář­ky na inter­ně (Věra Vlčková) pře­řa­zen na obvod do Bezdíkova, kde potká­vá celou řadu své­ráz­ných figu­rek, jaký­mi jsou výřeč­ná sest­ra Tonička (Jana Hlaváčová), cho­le­ric­ký řidič sanit­ky Pisařík (Pavel Zedníček) a v nepo­sled­ní řadě i zámec­ký malíř Hubáček, otec Štěpánovy tře­tí lás­ky „Píšťalky“ (Eva Vejmělková) a samo­rost odmí­ta­jí­cí veš­ke­ré kon­ven­ce, kte­ré jiné malí­ře sva­zu­jí. I v této epi­zod­ní roli Hrušínský doká­zal, že i na malé plo­še jeho hvězda září plnou silou. Po jeho boku v roli jeho man­žel­ky se opět obje­vi­la Blažena Holišová, pro­čež je může­me pro­hlá­sit za fil­mo­vý pár, jak­ko­liv jeho tahou­nem byl vždy Hrušínský a Holišová mu pokaž­dé zdat­ně sekun­do­va­la.

Tichá bolest (1990), dědeček Kadavý

Po same­to­vé revo­lu­ci se jako hou­by po deš­ti rodi­ly fil­my, kte­ré reflek­to­va­ly minu­lých čty­ři­cet let komu­nis­tic­ké nad­vlá­dy. Někteří tuto trp­kou dobu pojí­ma­li s humo­rem, jiní sáze­li na váž­nĕj­ší notu. Do té dru­hé sku­pi­ny pat­řil i slo­ven­ský reži­sér Martin Hollý, kte­rý těs­nĕ po revo­lu­ci nato­čil auto­bi­o­gra­fic­ké dra­ma pod­le před­lo­hy býva­lé­ho disi­den­ta Jiřího Křižana, jehož alter ego Jan Kadavý (Ivan Jiřík) je hlav­ním hrdi­nou toho­to pří­bĕhu ode­hrá­va­jí­cí­ho se ve dvou časo­vých rovi­nách. V jed­né Janka sle­du­je­me na voj­nĕ u „Pétépáků“ a v té dru­hé vidí­me vzpo­mín­ky na nera­dost­né dět­ství, kdy mu popra­vi­li otce a on musel sná­šet šika­nu od uči­te­lů i spo­lu­žá­ků, tak­že jedi­nou svĕtlou vzpo­mín­kou je pro nĕj děde­ček, kte­rý jej po otco­vĕ smr­ti vycho­vá­val. U této role jsme se opĕt moh­li pře­svěd­čit o tom, že Hrušínský byl mis­trem mini­ma­lis­mu, kdy témĕř nehnul brvou, přes­to doká­zal vyjá­d­řit sil­né emo­ce. Tento sní­mek však neprá­vem zapa­dl (pobod­ně jako vět­ši­na fil­mů z roku 1990), což je i kvů­li výko­nu Hrušínského ško­da.

Obecná škola (1991), ředitel školy

Po prv­ních svo­bod­ných vol­bách se Hrušínský (čás­teč­ně pro­ti své vůli) stal poslan­cem Federálního shro­máž­dě­ní. Na herec­tví však ani v nejmen­ším neza­ne­vřel. Nejznámější jeho fil­mo­vou rolí z toho­to obdo­bí je přís­ný, ale spra­ved­li­vý ředi­tel obec­né ško­ly z celo­ve­čer­ní­ho debu­tu Jana Svĕráka, kte­rý jako jedi­ný (spo­leč­nĕ s inspek­to­rem) zná prav­du o hlav­ním hrdi­no­vi, auto­ri­ta­tiv­ním, avšak chla­pec­kou tří­dou milo­va­ném uči­te­li Igoru Hnízdovi (Jan Tříska). Nejvíce ve spo­je­ní s posta­vou ředi­te­le roz­hod­nĕ utkvĕ­la vĕta „Rodiče, kte­ří chtĕ­jí vidĕt Idiota, nechť při­jdou do ředi­tel­ny. Hrušínský zde před­ve­dl více­mé­ně stan­dard­ní výkon, na jaký jsme od něj byli vždy zvyklí, ten stan­dard je však pro­klatĕ vyso­ko.

Noc rozhodnutí (1993), Emil Hácha

Svou vůbec posled­ní roli vytvo­řil Hrušínský rok před smr­tí v tele­viz­ní insce­na­ci Pavla Háši a jed­na­lo se o tře­tí­ho čes­ko­slo­ven­ské­ho a pozdĕ­ji pro­tek­to­rát­ní­ho pre­zi­den­ta Emila Háchu. Ten byl v noci ze 14. na 15. břez­na při­nu­cen pode­psat sou­hlas se vzni­kem Protektorátu Čechy a Morava, při­čemž ten­to sní­mek řeší dile­ma mezi sta­teč­nos­tí a odpo­věd­nos­tí za celý národ, kte­ré je obzvlášť boles­ti­vé, když jej má uči­nit sta­rý a nemoc­ný muž. Pohublý a tĕž­ce nemoc­ný Hrušínský zde už byl na pokra­ji fyzic­kých sil, přes­to podal feno­me­nál­ní výkon, což jen doka­zo­va­lo, jak výji­meč­ným her­cem ten­to veli­kán byl.

Tento člá­nek záro­veň vychá­zí i na blo­gu DJ Vlado’s World.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD; Foto: Filmové stu­dio Barrandov, Národní fil­mo­vý archív, Česká tele­vi­ze